Naši furianti (Kubín)

V době svého válečného působení v ostravském rozhlase začal Kubín, který měl za sebou několik operet a rozhlasovou operu Letní noc, pracovat na svém nejzávažnějším scénickém díle, opeře Naši furianti podle stejnojmenné hry Ladislava Stroupežnického. Dobová atmosféra vedla u Kubína (jako i u mnoha jiných umělců) k volbě vlasteneckých témat a přímého navazování na národní kulturní tradice, což se projevilo nejen ve volbě klasického činoherního titulu, ale pak i v hudebním zpracování, jež vědomě navazovalo na odkaz Smetanův a Dvořákův, stejně jako např. současně vznikající Kubínova Moravská rapsódie.[1]

Na libreto Stroupežnického hru zpracoval pro Kubína dr. Lev Václav Pohl. S tímto specialistou na srdeční choroby a příležitostným textařem a libretistou Kubín spolupracoval na operetách a především písních již od svého pražského působení od počátku 30. let 20. století a až do konce let 50. Pohl mu dodal mj. libreta k operetě Kavalír z roku 1932, k baletu Pohádka o milionáři, který ukradl slunce z roku 1955 či ke Kubínově poslední opeře Heva z konce 50. let, i když provedení se vedle Našich furiantů dočkala jen neúspěšná opereta Selský kníže (1946).[2] Za války ovšem Kubín svého libretistu židovského původu kryl vlastním jménem.[3]

Kubín napsal první verzi Našich furiantů v letech 1942–1943, ale neměla naději na uvedení, proto ji odložil. V posledních válečných letech se věnoval především písňové tvorbě a nedokončené havířské operetě Veselá směna, jež měla navázat na úspěch Děvčátka z kolonie. Vrátil se k ní po konci války a přepracoval ji. Tato revize odrážela ke Kubínově vlastní pozměněné představy „lidové opery“ nebo též „divácké opery“, snadno přístupné i hudebně neškolenému obecenstvu, jak po ní volala dobová (zejména komunistická) hudební estetika.[4] První fáze přepracování byla dokončena již v roce 1946[5] a již v roce 1947 byla opera oceněna Zemskou cenou, o rok později rovněž krajskou cenou Ostravského kraje[6]. Skladatel ji věnoval Slovanskému sjezdu konanému v roce 1948.[5] Kubín však na Našich furiantech dále pracoval, v roce 1948 například dohotovil dvě instrumentální, často samostatně hrávané části na půdoryse tanců: předehru („Furiant“) a introdukci k 3. dějství („Polka“).[7] Definitivní znění dokončil až roku 1949, ve kterém měla opera svou premiéru v ostravském Státním divadle (18. září).[8]

Naši furianti byli přijati příznivě obecenstvem a vesměs i kritikou. V době, kdy se hledala nová opera odpovídající propagovanému ideálu socialistického, lidového umění, ji kritika vítala a řadila hned za Suchoňovu Krútňavu.[9] Výhrady oficiální kritiky směřovaly především k ohlasům Janáčka v Kubínově díle: "[Kubín] neosvobodil se docela ze vzoru Janáčkova, který nemůže vést k cíli."[10]

Přesto se Kubínovi Naši furianti do dalších českých divadel nedostali. Po první inscenaci se už pouze jednou vrátili zpátky do ostravského divadla v roce 1979, tedy v roce nedožitých Kubínových 80. narozenin.[11] Partitura ani klavírní výtah nebyly vydány, tiskem vyšla pouze árie Václava v 3. albu zpěvů ze současných oper (Panton, Praha 1963).[12]

Kubín se po Našich furiantech zaobíral řadou jiných hudebně dramatických námětů, dokončil však jen operu „Pasekáři“ (napsáno 1950–1951), v níž navazoval na typ lidové opery vytyčený Našimi furianty. Po váhání ostravského divadla ji nakonec přepracoval na „lidovou zpěvohru“ blízkou operetě, výsledek však byl méně zdařilý.(123-127, 194) Plánované opery „Jiříkovo vidění“ (podle J. K. Tyla) a Skanderbeg (o stejnojmenném albánském lidovém hrdinovi) zůstaly torzem.[13]

Kubín v Našich furiantech sledoval svůj vlastní a současně dobově podmíněný vzor lidové opery: na všeobecně známém literárním podkladě průhledná a srozumitelná hudba navazující na tradice české opery 19. a počátku 20. století a využívající lidové nápěvy.

Děj opery poměrně věrně sleduje původní Stroupežnického zápletku, libretista však původní děj činohry zkrátil a zjednodušil, například spojil 3. a 4. dějství v jedno, vypustil některé epizodické postavy a celou operu postavil na jedinou scénu, totiž náves v Honicích u Písku.[14] Předloha poskytovala řadu rázovitých charakterů, které Kubín pojednal ve značné šíři – podle Anny Hostomské „přesvědčivě a vtipně charakterizuje jednotlivé postavy“.[5]

Ve zpracování jsou zřetelné vlivy Kubínových vzorů: už dějové situace odkazují na Smetanovy opery, i stavění celých scén na lidových tanečních rytmech a využití sborů (např. sbor v 5/4 rytmu Pivečko jak zlato, scéna obžínek) připomíná Smetanu a Dvořáka.[15] Právě sborové a taneční scény tvoří páteř a pilíř opery.[5] I jednotlivé postavy jsou často charakterizovány tanečními rytmy – polka pro spokojenost nebo posměch, rytmus furiantu podmalovává furiantské jednání sedláků, starší generaci náleží sousedská.[16] Avšak pokud jde o celkovou hudební dramaturgii a především tvarování individuálního zpěvu postav, řídil se Kubín jiným svým vzorem, Leošem Janáčkem. Postavy proto nemají rozlehlé smetanovsko-dvořákovské árie, ale vyjadřují se spíše recitativy a ariosem; jedině Vendulka má v posledním jednání rozsáhlejší zpěv.[17] To ostatně dobová kritika kárala, postrádala v opeře dostatečnou zpěvnost a i Ludvík Kundera skladateli vytkl, že „recitativním a ariosním stylem potlačil poněkud melodický živel“.[18] S touto výhradou se však Kubínova hudba vyhýbala soudobým tendencím moderní vážné hudby a podle charakteristiky Kubínova životopisce Vladimíra Gregora je opera Naši furianti „ovlivněna tradiční národní českou operou a nevšímavá k soudobé světové hudebně dramatické tvorbě“.[19]

Kubín se v době kompozice opery zabýval lidovými písněmi, zejména valašskými, a jejich ozvuky nebo spíše melodické typy jsou v opeře k charakterizování lidového prostředí patrné (a to i přes jihočeské dějiště). Kubín v opeře písně zpravidla přímo necituje, ústřední téma lásky Václava a Verunky je však založeno na lidové těšínské písni Ej rano, rano.[18] Operu provází zručná a kriticky oceňovaná instrumentace, nacházející se v rovnováze s vokální složkou.[5][18]

Odehrává se na návsi v Honicích u Písku.