RKK Energija

Vědecko-výzkumný ústav číslo 88 vznikl po válce z dělostřelecké továrny v Podlipkách - Kaliningradu na jižním okraji Moskvy. Roku 1947 zde byl jmenován v jednom z jeho odděleních hlavním konstruktérem Sergej Koroljov. Sem byli přivezeni i němečtí raketoví odborníci. Ke zkouškám raket dostali možnost používat novou střelnici u vesničky Kapustin Jar u nedaleko Stalingradu, kde je dnes stejnojmenný kosmodrom. Poměrně maličká střelnice pro nově vyvíjené rakety R-7 nepostačovala, proto byl od roku 1955 budován v Kazachstánu kosmodrom Bajkonur.

Koroljovovo oddělení v Podlipkách bylo přeměněno v létě roku 1950 na Zkušební konstrukční kancelář No. 1 (OKB 1). Koroljov byl jmenován jeho náčelníkem. Postupně zde vznikla řada samostatných oddělení a továrna. Projekty přehlcené oddělení začalo některé z nich předávat jinam, např. vývojem telekomunikačních družic se zabývalo OKB-586 na Ukrajině. OKB-1 pak vytvářelo své různé pobočky, z nichž se některé osamostatňovaly.[2]

Pracovníci OKB-1 zkonstruovali a postavili první umělou družici Země – Sputnik 1, první sovětské kosmické sondy k Měsíci, Marsu a Venuši, pilotované kosmické lodě a orbitální stanice. V letech 1956–1957 zde byla zkonstruována raketa R-7, pomocí níž byly vyneseny první sovětské umělé družice Země. Od poloviny 60. let organizace vyvíjela těžkou raketu N-1, připravovala let na Měsíc. V roce 1957 zde byl jmenován šéfprojektantem pozdější kosmonaut Konstantin Petrovič Feoktistov, který vytvořil postupně základní koncepce řady kosmických stanic a lodí. Zůstal zde až do roku 1989.

Hlavní konstruktér Koroljov však náhle v lednu 1966 zemřel.[3]

Po smrti Koroljova byl OKB-1 přejmenován na Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (CKBEM) a jeho vedoucím byl jmenován Vasilij Mišin. Závod o prvenství v dosažení Měsíce však Sověti prohráli. Mnohé závady na nosných raketách i lodích způsobily celou sérii neúspěšných letů, výbuchů raket. V květnu 1974 byl projekt letů Sovětů na Měsíc zrušen, Mišin byl odvolán a do čela CKBEM byl jmenován Valentin Gluško. CKBEM byla spojena s OKB-456, spojený podnik byl pojmenován Energija.[4]

Od roku 1960 společnost průběžně rozpracovávala koncepci letu na Mars.[5]V letech 1976–1983 stála společnost Energija v čele prací na raketě Energija.

• Sergej Pavlovič Koroljov – 1946 – 1950 náčelník 3. oddělení SKB NII 88, 1950 - 1956 náčelník a hlavní konstruktér OKB-1, 1956 - leden 1966 generální ředitel a hlavní konstruktér OKB-1
• Vasilij Pavlovič Mišin – květen 1966 - květen 1974 generální ředitel a hlavní konstruktér CKBEM
• Valentin Petrovič Gluško – květen 1974 - 1977 generální ředitel, květen 1974 - leden 1989 generální konstruktér
• Vachtang Dmitrijevič Vačnadze – 1977–1991 generální ředitel NPO Energija
• Jurij Pavlovič Semjonov – srpen 1989 - květen 2005 generální konstruktér, 1991 - 1994 generální ředitel, duben 1994 - květen 2005 prezident
• Nikolaj Nikolajevič Sevasťanov – květen 2005 - červenec 2007 prezident a generální konstruktér
• Vitalij Alexandrovič Lopota – červenec 2007 – srpen 2014 prezident a generální konstruktér
• Viktor Pavlovič Legostajev – srpen 2014 – leden 2015 generální konstruktér
• Vladimir Lvovič Solncev – srpen 2014 – červen 2016 prezident (do září 2014 dočasný), červen 2016 – srpen 2018 generální ředitel
• Sergej Jurjevič Romanov – srpen 2018 – leden 2019 generální ředitel (do září 2019 dočasný)
• Nikolaj Nikolajevič Sevasťanov – od ledna 2019 generální ředitel (do března 2019 dočasný)

Roku 1946 byl založen Vědecko-výzkumný institut č.88 (NII 88), 3. oddělení jeho Speciální konstrukční kanceláře (Otděl 3 SKB) dostal za úkol zkonstruovat mezikontinentální balistickou raketu.[6]

V dubnu 1950 proběhla v NII 88 reorganizace, SKB byla rozdělena na OKB-1 pracující na mezikontinentální raketě a OKB-2 pracující na protiletadlových raketách.[6]

V srpnu 1956 bylo OKB-1 i se závodem č. 88 vyděleno z NII 88. Byl tak vytvořen samostatný konstrukčně-výrobní celek, přímý předchůdce dnešní RKK Energija.[6]

Roku 1959 byly založeny pobočky v Kujbyševu (Filiálka č. 3) a Krasnojarsku (Filiálka č. 2, od 1961 OKB-10).

Roku 1966 bylo OKB-1 přejmenováno na Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (CKBEM), proběhla i vnitřní reorganizace a přejmenovávání - Závod č. 88 na Závod experimentálního strojírenství, Filiálka č. 3 na Kujbyševská filiálka). O rok později se krasnojarská OKB-10 osamostatnila jako KB Prikladnoj mechaniky.

Roku 1974 se Kujbyševská filiálka osamostatnila jako CKSB Progress. Současně byly spojeny CKBEM a Energomaš pod vedením Valentina Gluška, nově vzniklý celek byl nazván Vědeckovýrobní sdružení Eněrgija (NPO Energija).

V letech 1981–1988 ke společnosti náleželo KB Saljut.[7], koncem 80. let byla k Energiji připojena i pobočka v Doněcku (OKB Luč).

Další změny a reorganizace proběhly v letech 1990–1991.

Současný název a strukturu získala Eněrgija roku 1994.

Záhy po zahájení kosmických letů začalo vedení společnosti prosazovat účast civilních kosmonautů (rozuměj svých zaměstnanců) v kosmických letech. Po překonání odporu ministerstva obrany byl v květnu roku 1968 oficiálně (v květnu 1966 fakticky) ve společnosti založen vlastní oddíl kosmonautů. Oddíl kosmonautů CKBEM/NPO Energija/RKK Energija se stal druhým nejvýznamnějším oddílem v Sovětském svazu, resp. Rusku. Kosmonauti Energije se, s výjimkou vojenského programu Almaz, zapojili do všech sovětských a ruských programů pilotovaných kosmických letů. Roku 2011 byl oddíl včleněn do oddílu Střediska přípravy kosmonautů Roskosmosu v Hvězdném městečku.