Někdo to rád horké

Billy Wilder napsal scénář k filmu společně se spisovatelem I.A.L. Diamondem.[1] Námět vychází ze scénáře Roberta Thoerena a Michaela Logana k francouzskému filmu Fanfáry lásky z roku 1935.[2] Původní scénář k filmu Fanfáry lásky se nepodařilo dohledat, a tak Walter Mirisch našel kopii německého remaku z roku 1951, Fanfáry lásky. Koupil práva na tento scénář a Wilder s ním pracoval a vytvořil nový příběh.Oba filmy sledují příběh dvou hudebníků, kteří hledají práci, Wilder však vytvořil gangsterskou podzápletku, díky níž jsou hudebníci na útěku.[3]

Studio najalo ženskou imitátorku Barbette, aby Lemmona a Curtise trénovala v genderové iluzi pro film. Monroeová pracovala za 10 procent z hrubého zisku nad 4 miliony dolarů, Curtis za 5 procent z hrubého zisku nad 2 miliony dolarů a Wilder za 17,5 procenta z prvního milionu po dosažení rentability a 20 procent poté.[4]

Tonyho Curtise si Billy Wilder všiml při natáčení filmu Houdini. (1953),[5] a myslel si, že Curtis by se na roli Joea skvěle hodil. "Byl jsem si jistý, že Tony se na to hodí," vysvětloval Wilder, "protože byl docela hezký, a když Marilyn řekne, že patří do rodiny Shell Oil, musí tomu být schopná uvěřit." [6] Wilderův první nápad na roli Jerryho byl Frank Sinatra, ale ten na konkurz nepřišel.[7] Do role Jerryho byli zvažováni také Jerry Lewis a Danny Kaye. Nakonec si Wilder vyhlédl Jacka Lemmona v komedii Operace Bláznivý ples[8] a vybral si ho pro roli. Wilder a Lemmon spolu pak natočili řadu filmů, včetně The Apartment a několika filmů, v nichž se objevil i Walter Matthau.

Podle York Film Notes natočili Billy Wilder a I.A.L. Diamond neočekávali, že by roli Sugar přijala tak velká hvězda jako Marilyn Monroe.[1] "Mitzi Gaynor byla ta, kterou jsme měli na mysli," řekl Wilder. "Přišla zpráva, že Marilyn tu roli chce, a pak jsme Šablona:Em mít Marilyn."[9] Wilder a Monroe spolu v roce 1955 natočili film The Seven Year Itch.

Byl to první „áčkový“ film George Rafta po několika letech.[10]

Hotel del Coronado (2011)

Film se natáčel v Kalifornii během léta a podzimu 1958.[11] AFI uvádí data výroby mezi začátkem srpna a 12. listopadem 1958 v Samuel Goldwyn Studios. Mnoho scén se natáčelo v Hotelu del Coronado v Coronadu, který se ve filmu objevil jako Seminole Ritz Hotel v Miami, protože zapadal do doby 20. let a nacházel se nedaleko Hollywoodu.

S Marilyn Monroe bylo mnoho problémů, protože se nesoustředila a trpěla závislostí na prášcích. Neustále chodila pozdě na natáčení a mnoho svých replik si nedokázala zapamatovat, podle Tonyho Curtise měla na jednu repliku v průměru 35-40 záběrů.[12] Správné znění repliky „To jsem já, Sugar“ trvalo 47 záběrů, protože Monroe si neustále pletla pořadí slov a říkala buď „Sugar, to jsem já“, nebo „To jsem já, Sugar“.^[ujasnit] Tony Curtis a Jack Lemmon se během natáčení vsadili o to, kolik záběrů bude potřebovat, aby to řekla správně.[13] Na natáčení scény se Shellem Jr. a Sugar na pláži byly naplánovány tři dny, protože Monroe měla mnoho komplikovaných replik, ale scéna byla hotová za pouhých 20 minut.[14] Herecká trenérka Monroeové Paula Strasbergová a manžel Monroeové Arthur Miller se snažili ovlivnit natáčení, což Wilderovi a dalším členům štábu vadilo.[15][16]

Billy Wilder v roce 1959 hovořil o natáčení dalšího filmu s Monroe: „Probíral jsem to se svým lékařem a psychiatrem a ti mi řekli, že jsem příliš starý a příliš bohatý na to, abych to znovu podstoupil.“[17] Wilder ale také přiznal: „Moje teta Minnie byla vždycky dochvilná a nikdy nezdržovala produkci, ale kdo by platil za to, aby viděl mou tetu Minnie?“[18] Také prohlásil, že Monroe hrála svou roli skvěle.[19]

Ikonická závěrečná věta filmu „Nikdo není dokonalý“ se umístila na 78. místě v žebříčku 100 nejoblíbenějších filmových hlášek časopisu The Hollywood Reporter, ale ve finálním sestřihu se nikdy neměla objevit. Diamond a Wilder ji do scénáře zařadili jako „náhradní“, dokud nevymyslí něco lepšího, ale nikdy se jim to nepodařilo.[20]

Co se týče zvukové stránky, ve filmu je „silný hudební prvek“[1], přičemž soundtrack vytvořil Adolph Deutsch. Má autentickou jazzovou atmosféru 20. let a využívá ostré, dechové^[ujasnit] smyčce, které v určitých momentech vytvářejí napětí, například kdykoli se objeví Spatsovi gangsteři. Co se týče kinematografie a estetiky, Billy Wilder se rozhodl natočit film černobíle, protože Jack Lemmon a Tony Curtis v plném kostýmu a s make-upem vypadali při prvních barevných testech "nepřijatelně groteskně".[1] Přestože Monroeová ve smlouvě požadovala, aby byl film barevný, souhlasila s tím, aby byl natočen černobíle, když viděla, že Curtisův a Lemmonův make-up jim na barevném filmu dodává „strašidelný“ vzhled.[21] Orry-Kelly, který měl na starosti kostýmy, vytvořil kostýmy i pro Marilyn Monroe[22][23] stejně jako Jack Lemmon a Tony Curtis,[24] poté, co kostýmy, které studio poskytlo pro hlavní mužské role, špatně padly.

• Jule Styne, Peter Stone, Bob Merrill: Sugar!. Městské divadlo Brno, Sezóna 2010/11 VI

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Někdo to rád horké na Wikimedia Commons
• Někdo to rád horké v Česko-Slovenské filmové databázi
• Někdo to rád horké v Internet Movie Database (anglicky)