Kriminální film

Žánrový kriminální film nemá jednotnou ostře ohraničenou definici, podle různých autorů se liší i zařazení do struktury žánrů, vymezení jeho subžánrů či příbuzných žánrů. Problém je také v tzv. empirickém dilematu, které spočívá v nutnosti vymezit žánr pomocí filmů, jež by měly být jeho nejlepšími příklady, ty však zároveň nelze určit bez předem stanovené definice. Často se tedy vychází z jakéhosi kulturního konsenzu o podobě žánru, který zohledňuje také historický vývoj žánru v oblasti teoretické, průmyslové, mediální a divácké reflexe.[9]

Příběh kriminálního filmu se typicky odehrává v prostředí zločinu, a to mezi hlavní „hrdinskou“ postavou vyšetřovatele a v protikladu stojící postavou pachatele (který je často paradoxně až do konce neznámý). Obsahuje obvykle zdvojený prvek děje: děj zločinu je zahalený tajemstvím a děj pátrání toto tajemství postupně odhaluje.[10] Samotný (motivační) prvek zločinu je přítomný i v dalších žánrech, jako jsou psychologické drama, western, horor, muzikál, science fiction či komedie,[11] kriminální film se však coby monotematický žánr zaměřuje především na kriminalistické či kriminologické hledisko, tedy samotné vyšetřování zločinů, odhalování zločinců, zkoumání příčin zločinnosti a jejich prevenci.[2] Na rozdíl od soudního/právnického či vězeňského filmu se ovšem již tolik nezabývá společensko-právním postihem zločinu.[12][13]

Z 60. let 20. století vzešla (v českém prostředí) základní klasifikace rozlišující detektivní film (uzavřený kriminální příběh s tajemstvím) a otevřený kriminální příběh (v anglosaské terminologii mu odpovídá termín thriller, též „černá detektivka“[14]). Detektivka je založená na tajemství kolem zločinu, vypravěčem příběhu je sám detektiv a příběh vrcholí odhalením neznámého pachatele publiku. Oproti tomu v otevřeném kriminálním příběhu je pachatel publiku známý už od spáchání zločinu a děj vrcholí vypátráním a dopadením zločince, přičemž základním emočním prvkem je napětí.[12] V tradici českého kriminálního (resp. detektivního) filmu uvádí Petr Bílek dva výrazné žánrové typy, a to jednak psychologickou detektivku, v níž hlavní hrdina-vyšetřovatel neriskuje vlastní život k dopadení zločince, akční stránka je potlačena a doménou je vnitřní intuice a psychologická analýza. Druhým výrazným žánrovým typem je detektivní humoreska, jejíž charakteristika spočívá v grotesknosti až panoptikálnosti (např. Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Hříšní lidé města pražského, Adéla ještě nevečeřela).[15] Známou definici detektivky poskytlo Desatero pátera Knoxe,[16] v české televizní tvorbě zpopularizované seriálem Hříchy pro pátera Knoxe.

Schéma žánrových modifikací kriminálního filmu podle Zdenka Zaorala (1978).[17]

Spolu s rozdílnou definicí kriminálního filmu používají různí autoři také odlišné členění subžánrů, tedy jednotlivých úžeji vymezených skupin kinematografického díla. Někdy se subžánry vymezují na základě zobrazovaných postav a prostředí, někdy kombinací s jinými základními žánry. Thomas Leitch ve své knize Crime films nabízí toto rozdělení:[7]

• gangsterský/mafiánský film – hlavní postavou je kriminálník, příslušník gangu či mafiánské struktury, např. ve 30. letech 20. století typicky jako oběť hospodářské krize, policista je zde obvykle antagonistickou postavou; tento typ snímků je oblíbený v USA i ve Francii či Japonsku
• victim film (film o obětech) – pozornost je upřena na strádání oběti zločinu a způsob vyrovnávání se s příkořím; v Holywoodu zřídkavý typ
• film noir – typickým hrdinou je cynický soukromý detektiv s nevybíravým chováním nebo muž zaplétající se vinou osudu se zločinem, oblíbené je vyprávění pomocí retrospektiv, výrazné filmové svícení či extrémní úhly kamery
• film o policistech – je vymezený hlavní postavou uniformovaného či neuniformovaného policisty
• detektivní film – po neznámém pachateli obvykle pátrá soukromý detektiv či detektiv amatér
• právnický film – ústřední roli vyšetřovatele nahrazuje právník či soudce řešící kriminální činy ze své pozice
• heist film (film o loupeži) – sleduje přípravu, provedení a následky loupežných činů
• kriminální komedie – kriminální prvky, motivy, témata využívá nikoli k navození pocitu znepokojení, ale k pobavení a vyvolání smíchu

Český filmový odborník Zdenek Zaoral v 70. letech považoval kriminální film za tzv. tematický žánr, definovaný určitým okruhem témat a v jeho rámci rozpoznával žánrové modifikace:[17][18]

• policejní film
• gangsterský film
• detektivní film
• špionážní film

Tyto modifikace dle Zaorala přibližují kriminální film k blízkým žánrům filmu psychologického, sociálního, fantastického či dobrodružného. Soudní či vězeňské filmy do žánru kriminálního filmu nezahrnoval.[13] Vedle tematických žánrů Zaoral rozlišoval ještě základní žánry vymezené pomocí vyvolávané emoce (komedie, drama, horor, melodrama) a kombinací s nimi docházel k přesnější charakteristice kriminálního filmu jako kriminálního dramatu či kriminální komedie.[19]

Stephen Neale používá k rozlišení tří různých (sub)žánrů zabývajících se zločinem hledisko hlavního hrdiny: detektivní film podle něj sleduje především aktéra vyšetřování, gangsterský film se soustředí na pachatele a napínavý thriller má za hlavní postavu oběť zločinu.[20] Jiní autoři upozorňují, že hlavní postavou detektivky vlastně není vyšetřovatel, nýbrž pachatel, neboť ten je hybatelem děje, byť neznámým, zatímco vyšetřovatel jej zkoumá a jde v jeho stopách.[21] F. A. Dvořák v 60. letech 20. století hovořil o gangsterském filmu jako o moderní tragédii, neboť publikum obvykle sleduje postupný růst gangstera i jeho neslavný konec v podobě smrti či dopadení, což z něj dělá tragického hrdinu.[22]