Nízkouhlíková strava

Britská studie z roku 2014, která se zabývala reálnými stravovacími návyky Britů odhadla uhlíkovou stopu jednotlivých stravovacích návyků takto (v kilogramech ekvivalentu oxidu uhličitého za den).[3]

• 7,19 kg pro vysokou denní spotřebu masa (≥100 g/den),
• 5,63 kg pro střední denní spotřebu masa (50-99 g/den),
• 4,67 kg pro nízkou denní spotřebu masa (<50 g/den),
• 3,91 kg pro jídelníček, který z masa obsahuje pouze ryby,
• 3,81 kg pro vegetariánskou stravu,
• 2,89 kg pro veganskou stravu.

Potravinářský průmysl produkuje čtyři důležité skleníkové plyny: oxid uhličitý, metan, oxid dusný a chlor-fluorované uhlovodíky. Při dopravě potravin letecky, po vodě, kamiony i železnicí jsou využívána v jisté míře fosilní paliva (jako je ropa a benzín) a uvolňuje se oxid uhličitý (CO₂) Chlor-fluorované uhlovodíky (CFC) unikají také z chladicích zařízení pro skladování a dopravu potravin.[4] Zemědělství patří mezi antropogenní zdroje emisí metanu (chovy přežvýkavců, nakládání s hnojem, pěstování rýže v mokřadech). Antropogenní zdroje oxidu dusného v potravinářství jsou hnojiva, hnůj, zbytky plodin a pěstování dusíkatých plodin.[5]

Odhaduje se, že živočišná výroba představuje 18 % antropogenních emisí skleníkových plynů vyjádřených jako ekvivalenty oxidu uhličitého.[6] Z této částky tvoří 34 procent emise oxidu uhličitého z odlesňování, zejména ve střední a Jižní Americe, kde dochází ke kácení pralesů a jsou přeměňovány v pastviny pro živočišnou výrobu. V některých zemích ale naopak dochází k nárůstu plochy lesa, např. ve Spojených státech[7] a Kanadě.[8]

Z emisí ze živočišné výroby představuje cca 30 % metan. Koncentrace metanu v ovzduší ale v posledních letech příliš nerostla.[9][10][11][12] Jedinou výjimkou byl rok 2007, kdy byl příčinou nárůstu metanu pravděpodobně anomální metanový tok z přírodních mokřadů, převážně v tropických oblastech.[13]

Zdroje živočišného původu (včetně enterické fermentace a hnoje) představují v případě USA přibližně 3,1 procenta antropogenních emisí skleníkových plynů vyjádřených jako ekvivalent oxidu uhličitého.[5] Tento odhad EPA je založen na metodologiích, na nichž se dohodla Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.

Studie z roku 2016, zveřejněná v časopise Nature Climate Change, dospěla k závěru, že klimatické daně na maso a mléko by vedly k výraznému snížení emisí skleníkových plynů a zároveň by vedly ke zdravějšímu stravování. Takové daně by musely být navrženy pečlivě: výjimky a dotování pro některé skupiny potravin, selektivní kompenzace ztráty příjmů a využití části příjmů na podporu zdraví. Studie analyzovala daně ve výši 40 % na hovězí a 20 % na mléko a jejich vliv na spotřebu, emise do ovzduší a distribuci. Optimální plán by snížil emise o 1 miliardu tun ročně – což je podobné množství emisí, jako má v celosvětovém měřítku letecká doprava.[14][15]

Potenciál globálního oteplování jednotlivých skupin potravin: výsledek hodnocení životních cyklů v roce 2017[16]

Některé potraviny vyžadují při výrobě vyšší použití fosilních paliv než jiné, proto lze výběrem potravin s nízkými emisemi uhlíku snížit uhlíkovou stopu .

Dle zprávy Programu OSN pro životní prostředí z června 2010 je zapotřebí globální posun směrem k veganské stravě, aby bylo zamezeno hladu, nedostatku paliv a změně klimatu.[17]

Cundiff a Harris[18] píší: „Americká dietetická asociace (ADA) a Kanadská dietetická společnost ve svém stanovisku oficiálně uznávají, že dobře plánovaná veganská a vegetariánská strava je vhodná v kojeneckém a dětském věku.[19] S tímto názorem souhlasí i Americká akademie pediatrie.[20][21] Vegetariánská strava ale vyžaduje pečlivé volby, aby zajistila dostatečnou výživu. Ve srovnání s konzumenty masa bývá u vegetariánu častější neeemický deficit železa[22] a nižší hladiny zinku u vegetariánských dětí.[23] V případě veganské stravy je třeba doplňovat také vitamín B₁₂.[24] Pro veganskou stravu je statisticky také častější podvýživa.[25] Rizika související s takovými stravovacími návyky pro děti jsou diskutována Jacobsem a Dwayerem.[26]

V roce 2016 zavedla Čína nové směrnice o stravování, jejichž cílem je snížit spotřebu masa o 50 % a tím snížit emise skleníkových plynů o 1 miliardu tun do roku 2030.[27]

Hovězí a mléčný skot může mít obzvlášť vysoké emise skleníkových plynů. Krmivo významným způsobem přispívá k emisím u zvířat vyrůstajících v průmyslových chovech, protože průmyslová krmiva musí být ve výrobním procesu hnojena, zavlažována, zpracovány na krmivo, balena a poté přepravovány do chovů. V roce 2005 představovaly, podle Institutu Worldwatch, průmyslové chovy 74 % světové produkce drůbeže, 50 % produkce vepřového masa, 43 % produkce hovězího masa a 68 % produkce vajec. V rozvinutých zemích jsou tyto poměry výrazně vyšší, avšak i v rozvojových zemích tento poměr prudce narůstá.[28]

V jedné studii bylo odhadnuto, že pasený skot produkuje o 40 % méně emisí skleníkových plynů než dobytek chovaný průmyslově.[29] Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je úloha zdravého ekosystému pastvin při zachycování uhlíku. Střídavé pasení přežvýkavců (skotu, ovcí, koz atd.) a drůbeže (kuřat, krůt atd.) na pastvinách podporují rychlou akumulaci ornice, která představuje hlavní propad uhlíku.

Vzhledem k tomu, že průmyslová produkce masa je vysoce centralizovaná, je dalším zdrojem emisí skleníkových plynů převoz zvířat na porážku a poté do vzdálené maloobchodní prodejny . To však může být víceméně kompenzováno sníženou přepravou krmiv, protože chovy se nacházejí ve výrobních oblastech.

V živočišné výrobě se sníží emise využitím odpadů z potravinářské výroby. Například v Nizozemí pochází v současné době 70 % krmiv z potravinářského průmyslu.[30]

Emise uhlíku z dopravy představují 11 % celkových emisí uhlíku v potravinářském průmyslu.[31] Nicméně "potravní míle" jsou velmi zavádějící opatření; v mnoha případech mohou potraviny dovážené z druhé strany světa mít nižší uhlíkovou stopu než místní ekvivalent, kvůli rozdílům v metodách chovu. Kampaně prosazující "místní potraviny" mohou být někdy motivovány spíšeprotekcionismem než skutečnou ekologickou zátěží.[32]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Low-carbon diet na anglické Wikipedii.