Násilí na seniorech

• Tělesné týrání je nejhrubší a nejzjevnější forma, jehož podstatou je záměrné působení bolesti, zraňování či odpírání základních tělesných potřeb. Nejčastěji jde o brachiální násilí: bití, škrcení či srážení k zemi inspirované zhoršenou stabilitou seniora, kopání a rafinovanější vystavování tělesnému strádání, například mytí studenou vodou, odpírání jídla, léků či ošetření při bolesti. Někdy se projevuje tzv. pasivní agrese: neposkytnutí či nepřivolání pomoci nebo úmyslné nezabránění hrozícímu poranění. V ústavech hrozí používání omezovacích prostředků (restraint).[14][15] Podle WHO jde o „způsobování bolesti či zranění, o fyzický nátlak, o fyzicky či lékově navozená omezení, ve zdravotnictví především o kurtování, umisťování na zavřená oddělení či o nepřiměřené tlumení psychofarmaky.[16]
• Citové a psychické týrání je pravděpodobně nejčastější a také nejhůře postižitelná forma týrání. Zahrnuje verbální agresi jako jsou urážky, ponižování, vyhrožování či zastrašování, snižování sebeúcty a sebevědomí, omezování autonomie, manipulování. Jde také o hrubé zdůrazňování involučních a chorobných změn stáří, „nepotřebnosti, nadbytečnosti a obtížnosti“ seniorů. Časté je vyhrožování přestěhováním, vystěhováním a zvláště umístěním v dlouhodobé ústavní péči. K citovému týrání patří také úmyslné či neobvykle bezohledné likvidování a poškozování předmětů s mimořádným citovým významem pro týraného (osobní památky) či agrese proti domácím zvířatům. Může docházet také k omezování sociálních kontaktů, izolaci či omezování pohybu (zákaz vycházení z vymezené místnosti, zavřená oddělení). K závažným formám psychického týrání, které jsou někdy vymezovány samostatně, patří omezení autonomie a soukromí, včetně nevhodných režimů v zařízeních dlouhodobé péče, či omezování práva rozhodovat o sobě. V ústavech hrozí šikana, často právě jen v úrovni vyhrožování. WHO charakterizuje psychické týrání jako „působení duševního utrpení“.[16]
• Sexuální obtěžování a zneužívání je ve stáří pochopitelně nesrovnatelně menším problémem než v dětském věku. Gerontofilie[17] nabývá častěji podoby jednorázové agrese. Nejčastější formou je obtěžování a pohlavní zneužívání navzájem mezi klienty v ústavní péči, zvláště při smíšené klientele domova důchodců a ústavu sociální péče pro dospělé. Podle WHO jde o „nedobrovolný sexuální kontakt jakéhokoliv druhu, kterému je vystaven starý člověk“.[16]
• Finanční a materiální zneužívání je v seniorském věku častý jev. Jedná se zejména o vynucování peněz či změny závěti, o nevýhodné převody majetku, o omezování vlastnických a uživatelských práv. K nejzávažnějším problémům v našich podmínkách patří převody bytů, které se mnohdy blíží vyvlastňování, nemajetný senior v pozici „bezdomovce“ je pak odkázán na společenské řešení své situace. Mnohé smlouvy o prodeji bytu či o převodu uživatelských práv postrádají klauzuli o právu původního majitele (uživatele) na doživotní právo k bydlení („garanci dožití“). Tu český právní řád na rozdíl od mnohých jiných zemí nevyžaduje. Podle WHO jde o „ilegální či nepřiměřené využívání či užívání majetku a zdrojů starších osob.“[16]
• Systémové týrání (druhotné ponižování) zahrnuje společenský tlak na pobyt v ústavní péči, odchod do domova důchodců, nebo požadavek nadměrného prokazování majetku u žádosti o poskytnutí chráněného bydlení či zdravotně sociálních služeb srozumitelně podmíněných zdravotním stavem či životní situací. Jde také o upírání práva na rozhodování o sobě, zvláště v dlouhodobé ústavní péči. K nejzávažnějším současným projevům systémového týrání v ČR patří nadměrné a dálkové přemisťování části seniorů v dlouhodobé ústavní péči (např. pacienti z Prahy jsou odesíláni k následné či dokonce k terminální péči do zařízení vzdáleného 100 kilometrů bez ohledu na přerušení kontaktů s partnerem, s rodinou či s přirozeným sociálním prostředím).[18]
• Zanedbání péče přichází v geriatrii v úvahu v rámci opatrovnictví, ústavní péče jak nemocniční, tak dlouhodobé, popřípadě při poskytování smluvní domácí péče (home care, pečovatelská služba). Může jít také o opomenutí péče o nesoběstačného člena společné domácnosti. Extrémní případy mohou končit smrtí. WHO charakterizuje zanedbání péče jako „odpírání či selhání plnit pečovatelské (ošetřovatelské) závazky, bez ohledu na to, zda jde či nejde o vědomý a úmyslný pokus způsobit starému člověku tělesné či duševní potíže a ohrožení".[19]
• Zanedbání péče o sebe sama, tzv. self-neglect, je označení asociálního způsobu života s nedodržováním základních hygienických a sociálních norem, s neupraveností a s malhygienou tělesnou, v oblečení i v bydlení; bývají parazitární či hnisavé kožní choroby, často malnutrice. Jde o jedince, jejichž péče o sebe výrazně zaostává za společenským standardem. Žijí bezdomoveckým, tuláckým či žebráckým způsobem, který se vesměs nesnaží změnit či jeho změnu aktivně odmítají. Často jde o alkoholiky, narkomany či anomální osobnosti.
• Nevhodné zacházení (mistreatment) je obvykle souhrnné označení všech případů týrání, zanedbávání a zneužívání; jindy je to jen označení nesourodé skupiny nevhodných postojů a jednání, které mají negativní dopad na seniory, aniž by naplňovaly podstatu týrání, zanedbávání či zneužívání. Mnohdy není přítomen zlý úmysl. Jde například o paralyzování křehkého seniora hyperprotektivní péčí či o nadměrné či jinak nevhodné podávání léků, zvláště psychofarmak. Závažné jsou celospolečenské projevy nevhodného přístupu k seniorům – projevy ageismu[20][21] a segregace, které jsou negativně vnímány desítkami procent starších osob v každodenním životě včetně postojů sdělovacích prostředků.[19]
• Elder abuse se týká častěji žen, přesto bývá „ženská“ problematika ještě zdůrazňována a probírána samostatně. Ženská specifičnost týrání se obvykle týká tří oblastí: ženy v ústavní péči, osamělé vdovy a stárnoucí pečovatelky týrané závislou osobou.[19]

Příznaky fyzického týrání mohou být různé; patří mezi ně:

• opakovaná, nejasně vysvětlovaná poranění,
• současná přítomnost poranění různého stáří,
• zanedbanost a pozdní ošetření ran,
• skutečnost, že senior postrádá lékařské pomůcky, jako jsou brýle, chodítko nebo sluchadla,
• úzkost a strach,
• depresivní příznaky,
• kachexie,
• imobilizační syndrom z omezování pohybu,
• známky nedostatečné péče, například existence nezaplacených účtů navzdory odpovídajícím finančním zdrojům.[22]

Mezi příznaky psychického týrání patří nejasná úzkost, strach, plačtivost a deprese.

K příznakům zanedbávání patří také malnutrice, dehydratace, hypotermie, imobilizační syndrom včetně dekubitů, pozdní ošetření chorob či poranění, malhygiena, úzkost, deprese, apatie, převoz nesoběstačného pacienta k hospitalizaci bez doprovodu, časté rehospitalizace s rychlou odezvou na standardní léčbu.

Byly identifikovány faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se určitý člověk stane obětí týrání či zneužívání i faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se nevhodného jednání naopak dopustí. Z kriminologického hlediska jde o kriminogenní proměnné, jejichž přítomnost by měla vést ke zvýšenému úsilí zachytit již nenápadné počáteční projevy týrání a zanedbávání.[23]

Existují různé faktory, které seniorům brání přiznat existenci zneužívání či zanedbávání a dovolat se pomoci. Senioři například

• se obávají ostudy,
• nechtějí přiznat své chyby (např. špatně vychovali děti…),
• považují to za soukromou, intimní záležitost,
• nevěří, že by jim někdo mohl pomoci,
• spíš se bojí, že se násilí ještě zhorší,
• nemají dost fyzických ani duševních, mentálních sil cokoli řešit,
• podléhají tendenci přijímat nálepku seniorů jako nepotřebných, což ovlivňuje jejich sebepojetí a zvyšuje závislou roli (labelling),
• mají nízké právní povědomí,
• obávají se změny,
• mají strach z osamělosti,
• trpí nedostatkem místní pomoci.[1]

• ŽIVOT 90 – bezplatná krizová telefonická pomoc s nonstop provozem pro seniory a jejich blízké sociálně-právní poradenství; psychologická poradna; poradna pro seniory ohrožené násilím.[25]
• Bílý kruh bezpečí – nepřetržitá telefonická linka pro pomoc obětem domácího násilí.[26]
• ROSA – centrum pro týrané a osamělé ženy.[27]

Novela českého zákona o obětech trestných činů[28] přinesla i zvýšení práv pro oběti kriminality z řad seniorů. Senioři získávají právo na šetrný výslech, mohou si vybrat, zda je bude vyslýchat policista nebo policistka a například mají právo žádat, aby se během trestního řízení mohli vyhnout kontaktu s pachatelem. Mezi to nejpodstatnější zlepšení jejich situace v trestním řízení ale zcela určitě patří právo, že mohou požádat o zmocněnce, který je může bezplatně a citlivě provést celým trestním řízením. Výše popsané výhody pro seniory v trestním řízení jsou jejich právem, nikoli povinností je využít. Novela zákona samozřejmě umožňuje, aby si senioři i ve vysokém věku vzhledem ke svým schopnostem mohli hájit svá práva sami. Právo na bezplatného zmocněnce, který může sehrát obrovskou pomoc v případech, kdy je pachatel zjištěn a svoji trestnou činnost na seniorovi popírá. Jednak může požadovat za seniora provedení úkonů, které povedou k usvědčení pachatele a zejména pak dokáže uplatnit příslušnou náhradu škody a nemajetkové újmy.[29] Přehodnocení názorů na úlohu seniorů v současné společnosti dokumentuje Charta práv a svobod starších občanů. Účelem této listiny je připomenout a uznat důstojnost, kterou mají požívat starší občané a zároveň připomenout a uznat jejich práva. Senioři mají, stejně jako ostatní skupiny obyvatel České republiky, práva zakotvená v Listině základních práv a svobod.[30] V souvislosti s násilím páchaným na seniorech jde především o:

• právo na život (LZPS, čl. 6)
• právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (LZPS, čl. 7)
• právo na osobní svobodu (LZPS, čl. 8)
• právo na lidskou důstojnost (LZPS, čl. 10(1))
• právo na nedotknutelnost obydlí s výjimkou nezbytnosti ochrany života nebo zdraví jednotlivců, ochrany práv a svobod druhých, nebo odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku (LZPS, čl. 12(3))
• právo na svobodu pohybu (LZPS, čl. 14(1))

Práva seniorů jsou rovněž zakotvena v mezinárodních úmluvách, ke kterým se Česká republika zavázala. Českou republikou ratifikované smlouvy se podílejí na podobě naší legislativy. Všeobecná deklarace lidských práv stanovuje, že:

• každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost (čl. 3)
• nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 5)
• státy musí zajistit účinnou a odpovídající ochranu proti činům porušujícím základní práva přiznána člověku ústavou nebo zákonem (čl. 8)

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

• § 744, 745, 747 a 748 Některá ustanovení o bydlení mezi manžely
• § 751-753 Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí
• § 1481, 1482 Dědická nezpůsobilost
• § 1646 Vydědění
• § 2072, 2074, 2075 a 2078 Odvolání daru pro nevděk
• § 2956-2968 Náhrada při újmě na přirozených právech člověka

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

• § 74-75c, § 76 odst. 1 písm. a), e) a násl. Předběžná opatření

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

• § 400-414, zejm. § 401-405 Předběžné řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí
• § 492-496 Zvláštní ustanovení o výkonu rozhodnutí ve věci ochrany proti domácímu násilí

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

• § 44-47 Vykázání
• § 50 Krátkodobá ochrana osoby

Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích

• § 7 (zejm. odst. 1, 6 a 7) Přestupky proti občanskému soužití

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

• § 145 Těžké ublížení na zdraví
• § 146 Ublížení na zdraví
• § 198 Týrání svěřené osoby (týká se nejen dítěte, ale i například seniora nebo osoby se zdravotním handicapem, která je někomu „svěřena do péče“)
• § 199 Týrání osoby žijící ve společném obydlí
• § 337 Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
• § 367 Nepřekažení trestného činu
• § 368 Neoznámení trestného činu

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů

• § 2 odst. 4, § 3 odst. 1 Zvlášť zranitelná oběť
• § 8 Informace poskytované oběti Policií České republiky, policejním orgánem a státním zástupcem
• § 11 Další informace poskytované oběti
• § 17-22 Právo na ochranu před druhotnou újmou[31]