Syndrom vyhoření

Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze:

• 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření
• 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém
• 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání
• 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání

Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:

• únava a pokles výkonu
• deprese a úzkosti
• poruchy paměti a soustředění
• poruchy spánku
• tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém, …)
• nespokojenost, dystrofie, neschopnost uvolnit se
• tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …)
• snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích

Jde tedy o stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně oploštělý až cynický, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, pedagogy, manažery, policisty, programátory, architekty a další profese.

V současné době je však překonán názor, že se obětí syndromu mohou stát pouze pracovníci v pomáhajících či jinak exponovaných profesích.

Moderní studie^[zdroj?] vypovídají, že příčinou syndromu vyhoření je především zvýšený tlak na vlastní výkon, který doprovází silné obavy z vlastního selhání. Dalším rizikovým faktorem je psychické vyčerpání, ke kterému dochází z důvodu jednostranného zaměření mysli a neschopnosti relaxace.

Je pak otázkou, zda jedince tlačí k výkonům jen okolí, jako je tomu například v pomáhajících profesích nebo zda si tento tlak vytváří sám neúměrnými požadavky na vlastní výkon a přehnanou sebekritikou.

Z výsledku moderních výzkumů^[zdroj?] vyplynulo, že syndrom vyhoření ohrožuje mnohem širší část populace. Nezanedbatelný podíl na prevalenci této poruchy mají i ženy v domácnosti, studenti či matky na mateřské dovolené.

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).

Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické (především psychoterapeutické) přístupy (zejména přeučení k smysluplnějšímu postoji k práci (jak v domácnosti, tak v zaměstnání), především existenciální psychoterapie, transformační systemická terapie, logoterapie a daseinsanalýza.

Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření neměl jasně daná a oficiálně uznaná kritéria, nejsou dosud způsoby jeho diagnostiky zcela konsensuální. V současné době (červen 2019) existují především dotazníkové metody. V České republice jako jediná plně standardizovaná metoda je tzv. Shiromova–Melamedova škála vyhoření (Shirom–Melamed burnout measure), pro kterou jsou dostupné normy od reprezentativního vzorku české populace.[3]