Ageismus

„Ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“[8]

Pojem bývá často označován jako „věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“. I když se termín ageismus jako jeden z významnějších pojmů v sociálně-politické praxi vyskytuje poměrně dlouhou dobu, přesto, jak uvádí Vidovićová: „Doposud nebylo dosaženo jedné konsenzuální definice, která by pokrývala celou šíři tohoto dynamického jevu a zároveň pomohla stanovit jeho praktické hranice.“[9]

Termín poprvé použil Robert Neil Butler ve svém projevu v roce 1968 při debatě o bytové politice v americkém státě Columbia^[kde?][10] a v roce 1979 byl „ageism“ poprvé zahrnut do slovníku „The American Heritage Dictionary of the English Language“[11]. Robert Neil Butler tento termín použil ve vztahu ke starším lidem. Do dnešní doby se však rozšířil na všechny věkové skupiny, ale stále bývá interpretován právě jako vyřazování starších lidí z běžného života.

Zdroje ageismu je možné rozdělit na tři skupiny:

• individuální,
• kulturní,
• sociální.[12]

Jako individuální zdroje můžeme chápat např. strach ze smrti a stárnutí, frustrace, či agrese. Stárnutí a smrti se lidé přirozeně bojí a zdrojem tohoto strachu může být neznalost o procesu biologického stárnutí. Dalším individuálním zdrojem jsou určité povahové vlastnosti člověka. Podle výsledků výzkumu jsou přívětiví, otevření a empatičtí lidé tolerantnější k starším generacím a naopak větší sklon k ageismu mají lidé neurotičtí a povýšení.[13]

Mezi kulturní zdroje ageismu řadíme různé faktory. Jedním z nich jsou hodnotové systémy společnosti a generační rozdíly hodnot. Dnešní starší generace vyrůstala v jiném prostředí a době, a tak si osvojili jiné hodnoty než má dnešní mládež. Z tohoto důvodu roste možnost nepochopení obou generací a vznik mezigeneračních konfliktů. S tím souvisí další aspekt, že každá kultura má své ideje a hodnoty, které předává z generace na generaci.[14] Jako příklad lze uvést např. odlišné chápání stáří v Japonsku a České republice. V Japonsku jsou staří lidé velmi uctíváni a šedé vlasy a vrásky jsou naopak symbolem stáří.[15] Dalším faktorem je dnešní nevhodný pohled na stáří. Podle Vidovićové „etapa stáří dnes často získává negativní image něčeho statického a zbytečného.“[16] Vliv na dnešní chápání stáří mají mimo jiné i média, a to tím, jakým způsobem společnost o seniorech informují.[17] Často je dnes upřednostňována mladší generace, protože je výkonnější a umí zacházet s novými technologiemi, které se rozvinuly během posledních let.

Mezi sociální zdroje ageismu patří stereotypizace a předsudky, které se vážou k určitým věkovým kategoriím, a to hlavně ke starším generacím.[18] Člověka se šedými vlasy a vráskami podle zažitých stereotypů bude společnost považovat za seniora, přitom ale jeho vzhled může být způsoben jinými hledisky, např. prodělanou nemocí nebo nedostatečnou péčí o zevnějšek. K tomu se váže také selektivní vnímání dnešní společnosti.[14] Např. když dojde k dopravní nehodě a způsobí ji řidič ze starší skupiny obyvatel, vyvolá to větší pochybnosti a diskuzi, než kdyby auto řídil řidič středního věku – a to např. jestli jsou lidé od určitého věku způsobilí bezpečně řídit. Možnou příčinou snižování statusu starších lidí může být přechod z preindustriální éry na industriální ve spojení se zvyšováním počtu seniorů v rozvinuté společnosti.[19] Starší generace tak ztrácí společenskou prestiž, což je také ovlivněno rozvojem technologií a automatizace, ve kterých senioři zaostávají. Další zdroj ageismu se váže k modernizaci společnosti. Mezi mladými lidmi se v posledních letech vytvořila vlivem zlepšení vzdělávání velká skupina vzdělaných a sečtělých, a tudíž se role starších lidí jako primárního zdroje vědění zmenšila.[20]

Ageismus se projevuje ve všech sférách společnosti. Věková diskriminace probíhá jak na osobní, tak na institucionální úrovni.[21] Nejvíce je viditelná ve dvou sférách - na trhu práce a ve zdravotnictví.

Co se týká trhu práce, tak v České republice je ze zákona věková diskriminace (tedy méně příznivé zacházení na základě věku než s jinou osobou ve srovnatelné situaci) zakázána, zákoník práce, zákon o zaměstnanosti a antidiskriminační zákon vymezují rovné právo na zaměstnání. Přesto se diskriminace na trhu práce objevuje, jen se stala více skrytou. Zaměstnavatelé uvádějí požadavky nepřímo spjaté s mládím (flexibilita, kreativita, mladý kolektiv…). Stereotypně jsou starší lidé považováni za méně výkonné a hůře adaptabilní, kdežto mladí lidé naopak za výkonnější, ale často u nich chybí požadovaná praxe. Podle výzkumů až třetina Čechů u sebe nebo svých blízkých zažila z vlastní zkušenosti ztrátu zaměstnání kvůli vyššímu věku. Mimo jiné další třetina dotázaných uvedla, že měla zkušenost s nepřijetím do zaměstnání kvůli vysokému věku.[22] Tato věková diskriminace vede u starších lidí ke ztrátě sebevědomí, nechuti se znovu zapojit na trh práce nebo ke znejistění v osobním i profesním životě.[23]

Další sférou, kde se setkáváme s věkovou diskriminací vůči starším lidem, je zdravotnictví. Lékaři často přisuzují problémy u starších pacientů jejich věku, nikoliv jejich skutečné nemoci, a často takového pacienta dále neléčí.[18] Výzkumy dokazují, že u mladších lidí je větší pravděpodobnost, že jim bude poskytnuto kontrolní rentgenové vyšetření při podezření na rakovinu než u lidí starších.[24] To následně vede k tomu, že se u seniorů rakovina často nepodchytí v raném stadiu.