Národní muzeum v Bejrútu

V roce 1919 bylo několik starověkých artefaktů ze sbírek francouzského důstojníka sloužícího v Libanonu Raymonda Weilla vystaveno v provizorním muzeu v Bejrútu.[1][2] Mezitím předchůdkyně budoucí organizace Archeologické a umělecké služby započala se sbíráním předmětů v okolí Bejrútu. Původní sbírka byla rychle rozšířena díky úspěšným vykopávkám vedenými Georgesem Contenauem v Sidónu a Ernestem Renanem v Sidónu, Týru[3] a Byblosu.[4] Dále byly sbírky rozšířeny i díky darům soukromých sbírek včetně sbírky mincí Henriho Seyriga.[3][5]

Detail ze sarkofágu znázorňující fénickou loď, Sidón, 2. století n. l.

V roce 1923 Výbor přátel muzea[6] pod vedením tehdejšího předsedy vlády a ministra školství Bechary El Khouryho začal shánět prostředky na vybudování národního muzea. Výbor souhlasil s plány architektů Antoine Nahase a Pierra Leprince-Ringueta. Výstavba muzea začala roku 1930 na pozemku nedaleko Bejrútského hippodromu. Stavba byla dokončena roku 1937. Otevření muzea bylo naplánováno na rok 1938, ale nestabilní politická situace nakonec vedoucí k druhé světové válce plánované otevření opozdila. K jeho otevření došlo 27. května 1942.[1][2] I nadále se muzejní sbírky rozrůstaly a to až do libanonské občanské války, která propukla v roce 1975.[2]

V roce 1975 propukla v Libanonu občanská válka a Bejrút byl rozdělen do dvou oblastí. Národní muzeum se nacházelo na demarkační linii známé jako Muzejní ulička, která od sebe oddělovala válčící armády.[2] Podmínky v bezprostředním okolí muzea se rychle zhoršovaly, budova muzea byla ostřelována a také začala být využívána jako kasárna pro bojovníky.[2][7] Muzejní ulička se stala bodem kontrolovaným různými libanonskými ozbrojenými skupinami či syrskou nebo izraelskou armádou a byla zavírána a otevírána na základě dočasných příměří.[7][8] Bylo rozhodnuto o uzavření muzea. První ochranná opatření uvnitř muzea provedl Maurice Chehab a jeho manželka v období propukání bojů a krátkých příměří.[9] Zničitelné malé artefakty byly vyjmuty z vitrín a schovány v depozitářích v suterénu. Vstup do něho byl následně zazděn. V přízemí budovy v podlaze instalované mozaiky byly pro jejich ochranu překryty vrstvou betonu. Sochy a sarkofágy byly chráněny pomocí pytlů s pískem. Když nebezpečná situace dosáhla v roce 1982 svého vrcholu, byly těžké artefakty zakryty dřevem a betonem.[2]

Když bylo v roce 1991 vyhlášeno konečné příměří, bylo muzeum již téměř zničeno. Bylo zaplaveno dešťovou vodou a vnější fasáda byla těžce poznamenána stopami po kulkách a krátery po šrapnelech. Poškozený byl i interiér, jehož zdi byly pokryty graffiti. I stav muzejních sbírek byl velmi vážný. Drobné předměty ukryté v suterénu se po více než patnáct let nacházely ve velmi nevhodných podmínkách. K tomu přispěla i skutečnost, že budova muzea byla postavena na místě s vysokou hladinou podzemní vody, která nebezpečně zvýšila vlhkost uvnitř depozitářů. I na kamenných artefaktech, které byly ponechány v nevětraných nouzových obalech byly viditelné stopy koroze a soli. Poničeno bylo také křídlo přiléhající ke Generálnímu ředitelství pro starožitnosti. Bomby zde způsobily požár, který zničil dokumenty, mezi kterými byly mapy, fotografie a další záznamy, stejně jako 45 krabic s archeologickými předměty. Ztraceno bylo také veškeré laboratorní vybavení.[1][2] Během války byly také některé předměty odcizeny. Některé z těchto předmětů byly následně vystaveny v tureckých muzeích, jiné byly prodány v dražbě. Paradoxně byly tyto předměty ukradeny především z depozitářů v Byblosu a Sidónu, ve kterých byly uchovávány, aby nedošlo k jejich ztrátě či poškození.[10][11]

Interiér muzea

Jako první přišel v roce 1992 s plány na obnovení národního muzea ministr kultury a vyššího vzdělávání Michel Edde. Původní návrh na odstranění betonových ochranných pouzder byl odmítnut generálním ředitelem pro starožitnosti Camillem Asmarem, protože muzeum v té době nemělo dveře ani okna a pouzdra prozatím bránila dalšímu rabování. Ghassan Tueni daroval muzeu masivní nové vstupní dveře. Jakmile byla nová okna a dveře vsazeny, bylo rozhodnuto o stržení betonové zdi, která chránila vstup do suterénu. Renovační práce započaly roku 1995 a zaměřovaly se nejen na opravu budovy muzea, ale také na restaurování a inventarizaci sbírek.[2] Znovuotevřeno bylo muzeum oficiálně dne 25. listopadu 1997. V té době však byly přístupné pouze části přízemí a suterénu zatímco ve zbylých částech budovy nadále probíhala rekonstrukce. Kvůli restaurátorským pracím bylo muzeum pro veřejnost opět uzavřeno v červenci 1998.[1] Znovu bylo pro veřejnost otevřeno dne 8. října 1999.[1][2]

V roce 1999 započala libanonská vláda rozsáhlou kampaň s cílem objevit během občanské války odcizené artefakty.[12] Mnoho předmětů tak bylo nalezeno v soukromých obydlích a skladištích. Tyto předměty byly navráceny do muzea na základě libanonského zákona, který říká, že jakýkoliv předmět starší 300 let náleží státu.[13] V roce 2011 byla laboratoř pro restaurování nacházející se v přízemí přesunuta a na jejím místě vznikla nová výstavní síň pojmenovaná na počest Maurice Chehaba.[14]

Otevření podzemní galerie bylo naplánováno na listopad 2010, ale kvůli technickým a finančním problémům bylo odloženo. Restauratérské práce na podlaze o ploše 700 m² započaly v roce 2014 z podnětu libanonského ministra kultury Ronyho Araijiho. Tyto práce proběhly s finanční a technickou podporou italské vlády, která do projektu vložila 1,2 milionu eur.[15][16] K jeho otevření nakonec došlo 7. října 2016 během oficiálního ceremoniálu, kterého se účastnil libanonský ministr kultury Tammám Salám a italský ministr zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce Paolo Gentiloni.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku National Museum of Beirut na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Národní muzeum v Bejrútu na Wikimedia Commons