Národní dům (Karlín)

Budova je volně stojící třípatrový kubus výškově odstupňovaný a pročleněný rizality. Centrálním prvkem budovy je monumentální tříramenné schodiště. Z jeho podesty je přístup na balkon v průčelí stavby, pod nímž je podjezd s hlavním vchodem.[1] Další balkon je obrácen na sever do zahrady. Dům má mansardovou střechu se štíty a vikýři.

Budova byla postavena v letech 1910-1911 podle návrhu architekta Josefa Sakaře,[2] žáka Josefa Zítka. Sakař byl představitelem české novorenesance, mimo jiné autor budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, průčelí novostavby křižovnického kláštera a budovy Státní tiskárny cenin v Růžové ulici.[1] Jeho karlínská realizace je však navržena ve stylu tzv. postsecesního klasicismu.[3] Autory sochařské výzdoby jsou Antonín Štrunc a Otakar Rákosník.[3][2]

Myšlenka postavit Národní dům v Karlíně vznikla již v roce 1903, kdy byl Karlín povýšen na město. V té době už své národní domy měly Královské Vinohrady, Smíchov, Žižkov a Nusle. Se stavbou se začalo v březnu 1910 a už 1. května 1911 byla otevřena restaurace s kavárnou, hernou a kuželkářskou síní v přízemí. Následovaly další kulturně-společenské prostory v suterénu, 1. a 2. patře. Většina zařízení pocházela od karlínských podnikatelů. Slavnostní otevření v neděli 18. června 1911 uspořádala Měšťanská beseda v Karlíně. Úvodní slovo pronesl básník Adolf Heyduk a orchestr řídil skladatel Otakar Ostrčil.[2]

V budově se konal od 14. do 16. května 1921 ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Hybešova ulice (původně Strossmayerova, později Vitoldova), v níž budova stojí, byla v roce 1952 přejmenována na Hybešovu po sociálně demokratickém poslanci a spoluzakladateli KSČ Josefu Hybešovi.[2][1] Hybeš se ovšem sjezdu pravděpodobně nezúčastnil, na sjezdové předporadě 14. května bylo rozhodnuto zaslat mu zdravici.[4]

Od roku 1938 slouží budova rozhlasovým účelům. Během protektorátu ji používali Němci pro vysílání Říšského vysílače Čechy; po válce začala sloužit Československému rozhlasu.[5] V 50. letech prošla budova přestavbou, kdy se sály a salónky postupně měnily v nahrávací studia. Velký sál Národního domu se proměnil ve svého času proslulé Studio A, kde natáčely přední orchestry taneční a populární hudby, mj. Tanečního orchestr Československého rozhlasu, orchestry Karla Vlacha, Ferdinanda Havlíka, Ladislava Bezubky.[5][1] Kromě studií pro nahrávání hudebních, činoherních a literárně-dramatických pořadů se stala budova i sídlem regionálního vysílání pro hlavní město Prahu a tehdejší Středočeský kraj; od roku 1990 neslo toto studio název Regina Praha.[1] V roce 1978 byl objekt prohlášen národní kulturní památkou.[2]

Po roce 1989 byla z fasády sejmuta pamětní deska zakládajícího sjezdu KSČ;[6] nyní se nachází v suterénu budovy. V letech 1997 a 1998 došlo k modernizaci interiéru budovy a částečnému obnovení původní stavební dispozice přízemí a schodiště a k rekonstrukci hudebního pavilónu a parketu v přilehlé části parku.[1] V roce 2002 byla budova zasažena povodní. Obnova Národního domu podle projektu Simony Kárníkové a Vladimíra Šenkýře trvala do června 2003; jejím cílem bylo budovu lépe přizpůsobit modernímu rozhlasovému provozu a zároveň její vnitřní architekturu o něco přiblížit úplně původnímu stavu.[1][5][7]

V současnosti budova slouží dvěma stanicím Českého rozhlasu - Rádio DAB Praha a Region. V přízemí se nachází newsroom a vysílací komplex, v 1. patře nahrávací studia A a B. Interiéry jsou krátkodobě zpřístupněny veřejnosti během festivalu Open House Praha.[7]

• 
  Severoseverozápadní fasáda
• 
  Český rozhlas, Studio A
• 
  Český rozhlas, Studio Regina DAB
• 
  Prostor nad hlavním schodištěm
• 
  Stropní výzdoba na chodbě v 1. patře
• 
  Výzdoba stěn v prostoru hlavního schodiště

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Národní dům na Wikimedia Commons