Kardinální ctnosti

Kardinální ctnosti, někdy též základní ctnosti (lat. cardinalis – hlavní) jsou v křesťanství čtyři hlavní lidské ctnosti, kolem nichž jsou ostatní seskupeny. Každá další ctnost v sobě tyto čtyři určitým způsobem obsahuje.

Alegorie čtyř kardinálních ctností; luneta z roku 1511, Raffaelovy sály papežského paláce ve Vatikánu

V pořadí podle Akvinského Summa theologiae II(I).61.2.3)) to jsou

• moudrost (latinsky prudentia, doslova předvídavost či zobecněně zkušenost či znalost)
• spravedlnost (iustitia)
• mírnost (temperantia)
• statečnost (fortitudo).

Tato myšlenka se nachází již v antice u stoiků, uvedené čtyři hlavní ctnosti vyjmenovává Cicero (De officiis) s odvoláním na Panaitia. Odtud pak tento seznam přebírá sv. Ambrož, který také zavádí označení "kardinální ctnosti".[1] Na křesťanské půdě jej systematicky rozpracovává zejm. sv. Tomáš Akvinský.

Oslava těchto čtyř ctností (i pod jinými jmény) se nachází i v Bibli, např. v Mdr 8, 7: „A miluje-li kdo spravedlnost, jejím dílem jsou ctnosti; ona vyučuje rozvaze a rozumnosti, spravedlnosti a statečnosti...“

Podle Ambrože má správné jednání počátek v bázni před Hospodinem;[1] podle současného Katechismu katolické církve tyto kardinální ctnosti vposled vycházejí z tzv. božských (teologálních) ctností, jimiž jsou víra, naděje a láska. Jejich původem, důvodem i předmětem je pak samotný Bůh, který je jako milost daruje do duše věřících, aby byli uschopněni k ctnostnému životu.[2] Z toho důvodu jsou někdy též nazývány jako vlité ctnosti.

Samotné názvy jednotlivých kardinálních ctností se mohou na různých místech drobně lišit. Například mírnost × umírněnost; statečnost × odvaha, mravní síla; moudrost × rozvážnost apod.