Mořská sůl

Solné usazeniny na břehu Mrtvého moře v Jordánsku

Jeden litr mořské vody obsahuje asi 35 g solí následujícího složení:

• 24042 miligramů chloridu sodného (68,7 %)
• 5013 miligramů chloridu hořečnatého (14,3 %)
• 3994 miligramů síranu sodného (11,4 %)
• 1006 miligramů chloridu vápenatého (2,9 %)
• 747 miligramů chloridu draselného (2,1 %)
• 96 miligramů hydrogenuhličitanu vápenatého (0,3 %)
• 78 miligramů bromidu hořečnatého (0,2 %)
• 15 miligramů chloridu strontnatého (0,04 %)
• 3 miligramy fluoridu sodného (0,009 %)

Výroba soli v Tamilnádu v Indii

Výroba soli začíná napuštěním systému kanálů nebo nádrží mořskou vodou. Poté se nechá působit sluneční záření a přirozené proudění vzduchu. Po odpaření vznikne hustý solný roztok. Mechanické nečistoty a látky, které se nerozpustí, se usadí na dně (přesto však ve výsledné soli mohou zůstávat mikročástice např. plastů[1]). Roztok je poté rozváděn do mělkých krystalizačních nádrží. V této fázi sůl začne krystalizovat. Vzniklá sůl je hrubozrnná, ale dá se i namlít. Tímto procesem si sůl zachová všechny přírodní prvky.[2]

V několika zemích (převážně v Číně a v Indii) byla mořská sůl jediným zdrojem soli. Prodej mořské soli byl velký zdroj příjmů pro vládu. Kolem roku 110 př. n. l. prohlásil tehdejší vládce Číny Wu-ti monopol v obchodu s mořskou solí. Nelegální obchod s ní, byl potrestán trestem smrti.

V roce 1930 navrhla Britská správa Indie daň ze soli. To vedlo ke slavnému Solnému pochodu, který vedl Mahátma Gándhí.