Miroslav Vacek

Od věku 18 let byl členem KSČ. V roce 1956 se stal důstojníkem Československé lidové armády a roku 1967 absolvoval Vojenskou akademii v Brně, v roce 1976 vystudoval Vojenskou akademii GŠ SSSR a postupně stoupal v hierarchii Československé lidové armády. Zastával funkci velitele 20. motostřelecké divize (1976–1979), náčelníka štábu – 1. zástupce velitele 1. armády (1979–1981), 1982–1983 velitele 1. armády a následně funkci náčelníka štábu – 1. zástupce velitele Západního vojenského okruhu (1985–1987).[2][3]

XVII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[4][5] V listopadu 1987 byl jmenován náčelníkem Generálního štábu ČSLA a 1. zástupcem ministra národní obrany ČSSR. V této funkci dohlížel na uvolňování vojenské a zbrojní politiky v rámci mezinárodních dohod o snížení počtu konvenčních ozbrojených sil v Evropě a připravoval novou vojenskou doktrínu ČSSR.[3][6]

Ve volbách roku 1986 byl zvolen do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 22 – Tábor, Jihočeský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1990. Netýkal se ho proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[7][8]

Vrchol jeho politické kariéry přišel během sametové revoluce. Ve vládě Ladislava Adamce nastoupil od 3. prosince 1989 jako ministr národní obrany ČSSR, přičemž tento post si udržel i v porevolučních poměrech v následující první vládě Mariána Čalfy, druhé vládě Mariána Čalfy (vláda národního porozumění) a krátce i v třetí vládě Mariána Čalfy, v níž zasedal až do října 1990. Václav Havel ho oceňoval jako nepostradatelného odborníka. Teprve rostoucí tlak veřejnosti vedl k jeho vytlačení z federální vlády.[6]

Koncem roku 1990 se účastnil „mise dobré vůle“ do Iráku, s cílem odvézt do ČSFR československé občany, kteří tam byli izolováni v důsledku napětí v předvečer války v Perském zálivu. V roce 1991 odešel z armády do zálohy. Publikoval vzpomínkové a politické knihy Proč bych měl mlčet…, Na rovinu a Rozsoudí nás čas, aneb život není na povel.[3][9] Věnoval se také podnikání.[6]

Do vrcholné politiky promlouval ještě v 90. letech. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za KSČM a mandát zastával do konce funkčního období, tedy do předčasných voleb v roce 1998.[10]

V roce 1997 se závažně poranil při pádu ze schodů vojenské ubytovny, kde se účastnil srazu bývalých spolužáků.[11]