Miroslav Florian

Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, tomuto oboru se ale nikdy nevěnoval.[1]

V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně.

Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel.

V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize.[2]

Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady.

Zemřel na jevišti pražského Národního domu při slavnostním předávání jeho poslední sbírky Vroubky při příležitosti jeho 65. narozenin.[1][3]

Jaromír Nohavica jej zmiňuje ve své rozverné písni Maturitní písemná práce - Česká poezie alias Básníci, chlípníci.[4]

• 1975 titul zasloužilý umělec
• 1973 Státní cena Klementa Gottwalda
• 1982 titul národní umělec
• 1985 Národní cena ČSR

V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti.

• Snubní prsten – 1948
• Záznam o potopě – 1953
• Otevřený dům – 1957
• Blízký hlas
• Závrať – 1957 - protiválečné; motivy města a velkoměsta; volný verš
• Stopy – 1960 - otázka kolektivní viny, odpovědnost za vývoj světa; motiv neklidu a pohybu
• Tichá pošta – 1965, milostná lyrika
• Svatá pravda
• Iniciály
• Jízda na luční kobylce – 1974
• Hvězdná réva
• Modré z nebe – 1976
• Jeřabiny – 1977
• Dejte mi – zde se objevuje vidění světa v protikladech.
• Zelená flétna
• Odliv noci
• Zítřejší sněhy
• Prodloužený čas
• Vidět Neapol
• Sonetarium aneb Večer v králíkárně – 1995