Michail Leonovič Gasparov

Babička z matčiny strany pocházela z městečka Šuja v horním Povolží. Prostředí malého města nenáviděla a jako prostředek k opuštění nenáviděného prostředí si zvolila sňatek s Alexandrem Njurenbergem, mužem, který „vybočoval elegantním zjevem, v buřince a s nakrouceným kníry, s mužem, který se s velkolepými plány vrátil z Ameriky“[1]. Časem však zjistila, že v Americe pracoval jako žehlič v prádelně a jeho předrevoluční profese obchodního agenta, stejně jako porevoluční posice zásobovače lékáren, nabízela rodině prostředí ještě zapadlejších míst, než byla samotná Šuja. S dcerou Jelenou se odstěhovala do Moskvy, kde živořila ze skrovných a nepravidelných příspěvků manžela na rodinu. K nenávisti k rodnému prostředí přidala ještě nenávist k manželovi. Když se pokusil na penzi usadit u své rodiny v Moskvě, vypudila ho pod pohrůžkou namletí skla do kaše[2].

Matka Jelena Alexanadrovna Njurenbergová Budinská (1909 – 1991)[3] se provdala za Arména z Náhorního Karabachu, důlního inženýra Lea Maximoviče Gasparova. I její manželství probíhalo bez citových projevů. Rodiče manžela, kteří mluvili pouze arménsky, navštívila pouze jednou. Profese důlního inženýra byla spojena s častým odloučením od rodiny, delší čas spolu pobyli pouze v Zabajkalí během evakuace z Moskvy. Tehdy však každý týden chodila i v největších mrazech několik kilometrů na poštu pro dopisy od svého milence. Její matka jí popsala jako chladnokrevnou. V době Michailova dětství pracovala v redakci časopisu Bezbožník, což byl tiskový orgán Ligy militantních ateistů vedený Jemeljanem Jaroslavským. Po válce nastoupila na postgraduální studium na Filozofickém ústavu Akademie věd SSSR, kde pod vedením Sergeje Rubinštějna pracovala ve výzkumu psychologie a její vazby na přírodní vědy. V pracovním poměru používala výhradně příjmení po své matce. Gasparov na svou matku vzpomínal jako na osobnost pracovitou, tvrdou, které se neodvažoval odporovat a kterou nikdy neviděl se smát.

Anton A. Delvig (1798–1831)

Leo Maximovič Gasparov s vysokou pravděpodobností otcem Michaila Gasparova nebyl. Manželství bylo rozvedeno ještě za války. Do rodiny pravidelně docházel matčin kolega z redakce Bezbožnika. Ve svých pamětech ho Gasparov označuje vždy pouze jako D. E ..Když jednou malý Michail v knížce o Puškinovi uviděl obraz Puškinova přítele a spolužáka Antona Antonoviče Delviga, ukázal babičce, jak je D. E. Delvigovi podobný. Tehdy mu babička odpověděla: “Copak nevidíš, jak je Delvig tobě podobný?“ Michail měl o čem přemýšlet. V této době byla rodina bez otce zcela běžná a Michail úlohu otce v rodině vnímal jako zbytečnou podpůrnou souhlásku v rýmu[2]. Doma měl zakázáno se o problematiku zajímat, k přežití bylo nutné nevyčnívat, pokud možno se s nikým neznat stejně jako o nikom nic nevědět. Navíc genetika byla oficiálně považována za pavědu. Až když D.E. zemřel, řekla matka Michailovi, že jeho otcem byl on a jediné, co časem k němu dodala bylo, že uměl výborně ukrajinsky a byl srbského či bulharského původu. Gasparov začal hledat podobnosti svých schopností s projevy D. E. Vzpomínal na jeho elegantní redaktorský styl, kromě jiného i na to, že pracovníci Byzantského ústavu mu krátce po jeho smrti v úvodu své publikace poděkovali formou krátkého úvodního textu. Skutečně v úvodu publikace z roku 1959 Dvě byzantské kroniky 10. století lze najít v začátku úvodní text „K blahé paměti Dmitrije Jefimoviče Michněviče“.

Bajky Faedra a Babria (1962)

Suetonius: Životopisy dvanácti císařů (1964)

Ezopovy bajky (1968)

V letech 1970 – 2003 připravil k publikaci překlady Horatia, Cicera, Ovidia, Dionýsia z Halikarnassu, Díogéna Laertia, Pindara, Aristotela a mnoha dalších z tzv. „neprávem zapomenuté druhé třídy“.  

Ludovico Ariosto: Zuřivý Roland (1993)

Georg Heym: Básně (2002)

Současný ruský verš, metrika a rytmika (1974)

Nástin historie ruského verše (1984)

Ruské verše 1890–1920 s komentáři (1993)

Kniha je dílem unikátním a je snahou o vytvoření konceptu dějin evropského verše od praindoevropských zdrojů po poezii 20. století, který čeká na své odpůrce, editory i pokračovatele. Mezi zdrojovými jazyky se vyskytuje i čeština ve středověké i novověké podobě (citována je Dalimilova kronika a Máchův Máj). Po anglickém a italském překladu se mezi další jazyky dostala i čeština. Nástin evropského verše s dodatkem o hebrejském verši vydalo nakladatelství Dauphin v roce 2012 v brožované podobě.

Vlastní básně publikoval pod pseudonymem T. A. Jaščuk, pod svým jménem otiskl báseň Caligula[8].

Vytvořil experimentální překlady starověkých i středověkých autorů, přinášející do původního obsahu nový zvuk.

Antická literární bajka (Faedrus a Babrios) (1971)

Povídky Herodota o řecko-perských válkách (2000)

O antické poezii-Básníci, poetika, rétorika (2000)

Kapitolská vlčice – Řím do císařů (2008)

Gasparov knihu napsal původně pro školní mládež a ležela v šuplíku přes deset let. Po svém vydání v roce 1995 se stala světovým bestsellerem. Obrovský rozsah starověkých řeckých dějin autor zpracoval v nevelkých stejně objemných kapitolách s dokonalým významovým rozložením. Hlavní vlastností této práce je tak mimořádná čtivost doprovázená hodnotnou a dlouhodobou pedagogickou stopou. Český překlad vyšel pod názvem Na počátku bylo Řecko v nakladatelství ART SLOVO v roce 2004 v brožovaném vydání.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Michail Leonovič Gasparov na Wikimedia Commons

• Filologie
• Sémiotika
• Verš