Miki Volek

V roce 1960 začal Miki Volek vystupovat s kapelou Crazy Boys, ve které hrál na sólovou kytaru a zpíval doprovodné vokály. Dalšími členy kapely byli i pozdější klávesista Olympicu Mirek Berka a hudebník Ladislav Štaidl.[8] Na vystoupení Crazy Boys na reprezentativním koncertu divadla Semafor přišly do paláce Lucerna tři tisíce diváků. Po skončení jejich produkce nechtěli diváci Volka pustit z pódia.[4] Roku 1963 odešel Miki Volek, tehdy už jako hlavní zpěvák kapely, dobrovolně do psychiatrické léčebny, aby nemusel nastoupit na vojnu, a Crazy Boys se rozpadli.[7]

Po propuštění z léčebny ještě téhož roku začal hrát s kapelou Olympic, se kterou nahrál své první gramofonové desky a vystupoval v hudebním pásmu Ondráš podotýká divadla Semafor.[1] Období kolem poloviny šedesátých let byla Volkova zlatá éra a stal se hvězdou srovnávanou s Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou nebo Karlem Gottem.[2] Jeho nekonformní vystupování a neznalost angličtiny mu ztížily přístup do nahrávacích studií a do rozhlasu. V této době se začaly naplno projevovat zpěvákovy sklony k alkoholismu a užívání drog (fenmetrazin a jiné medikamenty) poté, co od samého začátku jeho vystupování se jeho matka snažila pomáhat mu udržovat výkonnost pomocí dopujících léků, nad čímž postupem času ztrácel kontrolu.[3] Od roku 1965 kvůli rozdílnému názoru Petra Jandy na další vývoj kapely v Olympicu pouze hostoval.[4] Roku 1966 odešel z kapely natrvalo a začal vystupovat se skupinou Old Stars, následujícího roku dostal angažmá v divadle Semafor v hudebním pásmu Tak co, pane barone, kde mu Jiří Suchý a Jiří Šlitr nechali prostor i pro vlastní tvorbu. Volek např. zpíval svou skladbu Domovnice, kterou Jiří Černý nasadil i do populární rozhlasové hitparády Houpačka, kde však neuspěla. Od roku 1968 zpíval v kapele Mickey & The Samuels Petra Kaplana.[8]

Roku 1969 odjel na turné s Mickey and the Samuels do Západního Berlína. Měli propustky a mohli volně přecházet mezi východní a západní částí města. V Západním Berlíně si zakoupili zábavné publikace a plakáty, ale i tiskoviny o pražském jaru 1968, což bylo při hraniční kontrole klasifikováno jako protirežimní. Na základě tohoto nálezu byl spolu se svým přítelem fotografem Aloisem Valentou zatčen, půl roku byli drženi a vyslýcháni ve vazbě v Berlíně a následně odsouzeni k jedenapůlročnímu trestu odnětí svobody ve věznici v Drážďanech za protistátní štvaní. Po třinácti měsících byli Volek a Valenta za doprovodu Stasi přepraveni zpět do Československa. Poté byl dotlačen k podpisu spolupráce s StB jako informant. Své zprávy o prominentních osobnostech české kultury ovšem podával takovým způsobem, že byl z této služby po roce pro „nepoužitelnost“ propuštěn.[2][9][3]

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let znamenal pro Mikiho Volka konec hudební kariéry. V letech 1976–1979 sice poměrně úspěšně vystupoval s kapelou Transit, celkově však na něj doléhaly následky užívání drog a alkoholu.[10] Počátkem osmdesátých let se oženil a začal dálkově studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Manželství se však kvůli Volkovým drogovým a alkoholovým příhodám brzy rozpadlo a studií na vysoké škole rovněž zanechal.[4] V roce 1984 natočil své první a jediné sólové album nazvané Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek!.[10]

Závislost na omamných látkách se postupně začala projevovat na zpěvákově zdravotním stavu. Počátkem devadesátých let kvůli nedostatku peněz prodal svůj klavír, obrazy, psací stroj a kytaru.[4] Nakonec přišel i o byt, ve kterém bydlel.[9] Jeho politickým idolem se stal Miroslav Sládek.[4]

Na sklonku života se začal stýkat se skupinkou mladých lidí. Mezi těmito jeho přáteli byl i tehdy ještě student FAMU Filip Menzel, který s ním natočil amatérský dokumentární film. Tento snímek se stal později základem dokumentu Igora Chauna Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále.[4]

Hrob Mikiho Volka na Olšanských hřbitovech v Praze

Miki Volek zemřel začátkem srpna 1996 ve svém bytě v Praze 7 ve Veletržní ulici. Pravděpodobnou příčinou smrti bylo krvácení do jícnu jako následek dlouhodobého nadměrného požívání alkoholu. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno až 14. srpna.[3] Jeho ostatky jsou uloženy v hrobě na Olšanském hřbitově.[11]

• KŘÍŽENECKÝ, Jaroslav. Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu. [s.l.]: XYZ, 2016. 256 s. ISBN 978-80-7505-398-5.
• GRATIAS, Petr. Cesty do rockového nebe : jednatřicet portrétů československých rockerů. Brno: Nakladatelství JOTA, 2019. ISBN 978-80-7565-529-5. S. 248–257.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Miki Volek na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Miki Volek
• Obrázky k tématu Miki Volek na Obalkyknih.cz