Kajeput

Vzrůst kajeputů se pohybuje od malých keřů, jako jsou Melaleuca aspalathoides a M. concinna, které zřídka dorůstají více než 1 m, až po stromy jako M. cajuputi and M. quinquenervia, které dorůstají až 35 m, přičemž jeden exemplář M. cajuputi dosáhl 46 m.[1]

Mnoho druhů, jako např. Melaleuca lineariifolia, je známo jako "paperbarks", jelikož mají kůru, kterou lze loupat v tenkých plátech. Naproti tomu jiné druhy, včetně M. bracteata, mají tvrdou, drsnou kůru a další zase kůru vláknitou. Všechny druhy rodu jsou vždyzelené a mají jednoduché, nečleněné listy, které se liší velikostí od velmi drobných, šupinatých (M. micromera) do 27 cm dlouhých (M. leucadendra). Většina druhů má výrazné siličné žlázy, jevící se jako tečky v listech, díky čemuž jsou listy aromatické, zvláště když jsou rozdrceny.[2]

Květy kajeputů jsou obvykle uspořádány do klasů nebo hlávek. V květenství jsou květy často ve skupinách po dvou nebo třech, přičemž každý květ nebo skupina má na bázi drobný papírovitý listen. Květy mají pět kališních lístků, které jsou někdy srostlé, a pět korunních lístků, které jsou obvykle malé, nepříliš nápadné a odpadávají při otevírání květu nebo brzy potom. Nápadné tyčinky se velmi liší v barvě, od bílé po krémovou nebo žlutou, červenou nebo fialovou, přičemž jejich prašníky často barevně kontrastují s nitkami.[2]

Plody jsou dřevnaté, šálkovité, sudovité nebo téměř kulovité tobolky, často uspořádané do shluků podél stonků. Semena jsou někdy zadržována v plodu po mnoho let, otevírají se pouze tehdy, když rostlina nebo její část odumře nebo se zahřeje při požáru. V tropických oblastech se semena každoročně uvolňují v období dešťů.[2]

Papírovitě odlupčivá kůra druhu Melaleuca quinquenervia, od níž je odvozen lidový anglický název „paperbark“

První známý popis druhu Melaleuca uveřejnil Georg Eberhard Rumphius roku 1741 ve spisu Herbarium amboinense, což bylo ovšem dříve než uznávaný "starting point" systému pojmenování rostlin. Rostlina, kterou nazval Arbor alba, je nyní známá jako Melaleuca leucadendra. Jméno Melaleuca poprvé použil Linné v roce 1767. Posléze bylo do rodu přemístěno mnoho druhů dříve známých jako Metrosideros. Studie 21. století, založené na analýze DNA, naznačují, že s rodem Melaleuca by pro zachování monofylie dále měly být sjednoceny též stávající rody Callistemon, Beaufortia, Calothamnus, Conothamnus, Eremaea, Lamarchea, Petraeomyrtus, Phymatocarpus a Regelia. Toto široké pojetí uznává například databáze Plants of the World, není nicméně doposud přijímáno bez výhrad.[2][3][4]

Jméno Melaleuca je odvozeno od starořeckého μέλας (mélas ), což znamená „temný“ nebo „černý“ a λευκός (leukós), což znamená „bílý“,[5] zřejmě proto, že jeden z prvních popsaných vzorků měl ohněm zčernalou bílou kůru. Lidový, ovšem zavádějící název Tea tree („čajovník“) byl použit u druhů v rodech Leptospermum, Melaleuca, Kunzea a Baeckea, protože námořníci na lodi Endeavour používali listy těchto keřů jako náhradu za pravý čaj (Camellia sinensis) během cesty kapitána Jamese Cooka do Austrálie v roce 1770.[6]

Melaleuca leucadendra na přirozeném stanovišti

Většina kajeputů se přirozeně vyskytuje pouze na australské pevnině. Osm se vyskytuje v Tasmánii, ale pouze dva jsou na tomto ostrově endemické. Jeden (Melaleuca howeana) je endemický na ostrově Lorda Howea a sedm je endemických na Grande Terre, hlavním ostrově Nové Kaledonie.[7] Několik tropických druhů se vyskytuje také na Papui-Nové Guineji a rozšíření jednoho poddruhu, Melaleuca cajuputi subsp. cumingiana, sahá až na sever po Indočínu a země jako Myanmar, Thajsko a Vietnam. Jihozápad západní Austrálie má největší hustotu druhů a na tropickém severu kontinentu jsou druhy jako M. argentea a M. leucadendra dominantními druhy na velkých plochách.

Kajeputy rostou v různých typech půd a mnohé tolerují příležitostné nebo dokonce trvalé zamokření. Některým druhům, zejména jihoaustralskému Melaleuca halmaturorum, se daří ve slaných půdách, kde dokáže přežít pouze několik dalších druhů rostlin. Mnoho jich je odolných vůči ohni, regeneruje z epikormických pupenů nebo z kořenových výmladků. V deštném pralese se nevyskytují žádné kajeputy a v suchých oblastech se vyskytuje jen málo druhů.[2]

Ohrožení pro řadu druhů představuje mýcení a přeměna na zemědělskou půdu, odvodnění bažin a také houbová choroba rez myrtová.

Melaleuca cajuputi

Kajeputy jsou většinou opylovány hmyzem, včetně introdukované včely medonosné (Apis mellifera), much, brouků, vos a třásněnek. Ptáci, jako jsou někteří papoušci a medonosavky, stejně jako netopýři, často navštěvují květy a jsou pravděpodobně také opylovači.[2] Některé druhy kajeputů, zejména kajeput střídavolistý (M. alternifolia), se pěstují pro výrobu aromatického oleje a na plantážích jsou náchylné k řadě hmyzích škůdců. Přirozené porosty mají škůdců méně. Nejvýznamnější z nich jsou různí mandelinkovití, tesaříkovití, ale i další brouci, krtonožky (Gryllotalpa) a další. Je známo, že se na kajeputech živí více než 100 druhů hmyzu.[6] Kajeputy jsou také náchylné k rzi myrtové (Puccinia psidii), která může mít za následek poškození měkkého rostlinného pletiva a následné odumření hostitelů. Rez myrtová je běžná ve východní Austrálii včetně Tasmánie a byla zjištěna též na ostrovech Tiwi.[8]

• 
  M. leucadendra v Královské botanické zahradě v Sydney
• 
  M. pulchella v Melbourne Botanic Garden
• 
  M. squarrosa v rezervaci Langwarrin
• 
  M. elliptica v Edinburghské botanické zahradě
• 
  M. wilsonii v botanické zahradě v San Diegu
• 
  M. pungens se s užitkem využívá jako živý plot díky pichlavým listům
• 
  Široce kultivovaný M. hypericifolia ve státním parku Arthurs Seat
• 
  M. salicina – oblíbený zahradní keř
• 
  M. linariifolia

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Melaleuca na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kajeput na Wikimedia Commons