Masakr ve Skleném

V obci Sklené před druhou světovou válkou byla většina (2 600 ze 4 500) obyvatel německé národnosti. Během války část z nich spolupracovala s nacistickým Německem. Pod velením sovětských důstojníků obsadili partyzáni v noci z 20. na 21. září 1944 obec a muže ve věku 16–60 let soustředili ve škole.[4]

Pod záminkou kopání zákopů všichni němečtí muži ve věku od 16 do 60 let[5] převážně německé národnosti ze Skleného ve věku 16 až 59 let) se museli na příkaz partyzánů shromáždit brzy ráno s lopatami na náměstí. Skupina byla potom odvedena na stanici a naložená do několika železničních vozů. Vlakem byli převezeni na vlečku (slepou kolej) asi dva kilometry za obcí na místo před „Ebener Wald“,[3] Rovná hora (souřadnice 48°47′37″ s. š., 18°50′36″ v. d.),[4] dnes na mapách jako „Les na Rovine“.[6] (V současnosti je tam památník.[4] Na hřbitově (pravděpodobně na jiném místě[4]) byl dřevěný kříž v roce 1994 nahrazen pomníkem.[4])

Asi 25 mužů muselo v nedalekém lese vykopat jámu 8 m dlouhou, 1,50 m širokou a hlubokou 60 cm. Potom se museli natlačit do jámy a byli zastřeleni kulomety.[3]

Hrob a památník

Pak byla i většina ostatních mužů byla zastřelena, jen málokomu se podařilo uprchnout do lesa. Mrtví zůstali několik dní ležet na poli a pohřbili jejich příbuzní v masovém hrobě na okraji lesa až po odchodu partyzánů.[3] (Podle jiných zdrojů masakr hned druhý den 22. září 1944 vyšetřovali četníci z Horné Štubně, ale nedospěli k jednoznačnému závěru.[7])

Střelba začala vězni z posledního vagónu. Díky učiteli Jozefu Striczovi se podařilo odvézt 62–63 mužů[8] v prvním voze do Slovenské Ľupče a tak je zachránit. Dokud se nevrátili, byli také považováni za mrtvé.[9]

Mezi přeživšími a tedy i svědky masakru byl pastor Msgr. Josef Posse, který hned po zahájení střelby spadl a přežil s lehkými střelnými ranami mezi mrtvými. Později se stal děkanem ve Württembersku.

Masakr by si pravděpodobně vyžádal ještě mnohem více obětí, avšak většina Němců z obce tradičně od jara do podzimu byla na sezónních pracích v Rakousku.[10]

Masakr ve Skleném je největší mezi jinými podobnými akcemi proti karpatským Němcům v období od konce srpna do konce září 1944. Podobné masakry se odehrály také ve Velkém Poli / Hochwies a Píle/ Paulisch (celkem 85 mrtvých), Ružomberku / Rosenberg im Waagtal (27. srpna 1944, 146 mrtvých), Banské Štiavnici / Schemnitz, Banské Bystrici / Neusohl, Handlové / Krickerhau (více než 80 mrtvých), Nitranském Pravně (tehdy Nemecké Pravno, německy Deutsch-Proben, 30 mrtvých), v táboře Sklabiňa (130 mrtvých), v Partizánské Lupči / Deutsch-Lipsch (32 mrtvých), Kunešově / Kuneschhau (69 mrtvých) i na jiných místech. Celkově mělo být na území Slovenska více než 600 mrtvých Němců, což bylo předehrou k útěku karpatských Němců ze Slovenska.[3][1]

Vyšetřování tohoto zločinu nejprve přerušily boje a v době komunistického režimu bylo tabuizováno, takže jeho viníci zůstali nepotrestáni.[8]

V roce 1993 uskutečnila skupina vojenských historiků průzkum na místě činu a zdokumentovala výpovědi několika žijících pamětníků. Někdejší ředitel Vojenského historického ústavu v Bratislavě Pavol Šimunič shrnul zjištění skupiny do čtyř bodů: „První – stalo se to, druhý – nemělo se to stát, třetí – nebyl to plánovaný masakr, čtvrtý – šlo o zjevné porušení válečného práva.“[7]

Slovenští lidskoprávní aktivisté, mezi nimi Josef Stricz, se snažili řešit tuto masovou vraždu. Od roku 1994 se na místě masakru nachází památník.[4] V archivu Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici byly zaznamenány výpovědi šesti vrahů o jejich činnosti a činnosti během celého období povstání.[10] Koncem devadesátých let začalo policejní vyšetřování, ale bylo zastaveno bez soudního procesu, protože hlavní podezřelý Leonid Nikolajevič Slavkin zemřel již v roce 1971.

V roce 2004 se na podnět několika pozůstalých obětí obnovilo policejní vyšetřování případu. Ukázalo se totiž, že masakr hned druhý den 22. září 1944 vyšetřovali četníci z Horné Štubně, ale nedospěli k jednoznačnému závěru. A v srpnu 1945 podali své svědectví i někteří přímí aktéři zásahu v Skleném, bývalí partyzáni[7] (v německé verzi výše uvedení jako vrazi).