Maryša Radoňová Šárecká

Některé zdroje uvádějí chybný den narození 16. Narodila se 6. prosince 1890, v dobře situované pražské rodině, otec Václav Bosáček (1858) byl učitel na obecné škole u sv. Štěpána v Praze, rodilý z Příbrami, matka Milada Brožková byla ze Smíchova, vzali se 7. 9. 1887. Měla bratra Václava (20. 11. 1896).

Po otci patřila do známého a rozvětveného příbramského rodu Bosáčků. Mezi jejími strýci nalezneme např. známého kněze a makovského poustevníka P. Vincence Bosáčka či malíře a přítele Mikoláše Alše Josefa Bosáčka. Jméno Šárecká byl její pseudonym, který si zvolila již v počátcích své tvorby, podle údolí Divoká Šárka u Prahy. Pseudonym si 25. 8. 1921 nechala zapsat jako rodné příjmení. Po svatbě s kontradmirálem Bořivojem Radoněm, který sloužil v Rakousko-uherské armádě jako velitel námořního letectva, se pak psala Radoňová–Šárecká. Některá díla vydala pouze pod jménem Radoňová. Dostalo se jí vynikajícího vzdělání, po většinu života se zabývala jen literaturou či svými osobním zájmy. Pouze po 1. světové válce pracovala na ministerstvu zahraničí jako redaktorka francouzského časopisu Gazette de Prague. Zemřela 15. října 1958 v Praze, kde je také pohřbena.

Její dílo bývá literárními vědci charakterizováno jako sentimentální a melancholické se zaměřením na kulturní historii, patřící do středního proudu své doby. První svůj opus vydala již v roce 1908, a sice drobnou prózu „Stín padl na duši“. Jednalo se o sedm povídek s dekadentními náměty s erotickým podtextem. Knížka se stala malou senzací, protože autorkou na svou dobu odvážných textů byla sotva osmnáctiletá dívka. Další práce jí vyšla až v roce 1914, kdy vydala čtveřici povídek na téma intelektuálně nerovného vztahu mezi mužem a ženou, nazvanou „Bolestné oběti“. První skutečný román jí vyšel v roce 1917 pod názvem „Hlubiny štěstí“. Následovaly další, již víceméně konvenční tituly – povídková trilogie „Bettina“ román „Žebrák lásky“ a další, kritika jim vyčítala nepůvodní náměty i styl. Koncem 20. let 20. století se Šárecká poprvé pokusila o historickou beletrii a sice dramatem „Josef Jiří Švec“, ve kterém se zabývá známou postavou českého legionáře. Její zájem o historii ji přivedl k žánru, kterému dnes říkáme literatura faktu. Od počátku 20. let se věnovala např. životu a dílu sochaře Františka Bílka, salónům 18.–19. století či běžnému životu na panovnických dvorech („Milenky královské“ z roku 1925). Vrcholem jejího úsilí v této oblasti se stala rozsáhlá pětisvazková práce „Z kulturních dějin lidstva“.

V depresivní době protektorátu, v roce 1940, vyšla její dnes nejznámější a podle některých i nejzdařilejší knížka, nazvaná „Pod Svatou Horou“, v níž kronikářským způsobem líčí život v Příbrami v letech 1850–1890 na příkladu osudů příbramských živnostníků a řemeslníků. Starosvětská idyla krejčovské rodiny je zde orámována barvitým popisem starodávných zvyků, hornických parád či ohlasem pražského kulturního života. Psala též poezii, především lyriku (sbírky „Hlasy v proudu“, „Vůně domova“ či „Blaník a jiné básně“), ale bez valného úspěchu. Pokusila se i o historickou epiku, jediný epos „Mistr Bohuslav“ věnovala staviteli pražského Karlova.