Martin Bucer

Martin Bucer, též Butzer nebo Bucerus, (11. listopadu 1491 Sélestat, Alsasko, v současnosti Francie – 28. února 1551 Cambridge, Anglie) byl německý náboženský reformátor a teolog usazený ve Štrasburku, jehož názory ovlivnily všechny tradiční směry protestantismu.

Martin Bucer
Narození	11. listopadu 1491 Sélestat
Úmrtí	28. února 1551 (ve věku 59 let) nebo 1. března 1551 (ve věku 59 let) Cambridge
Alma mater	Univerzita Heidelberg
Povolání	teolog, spisovatel, vysokoškolský učitel a protestantský reformátor
Zaměstnavatelé	Univerzita v Cambridgi Heidelberg
Nábož. vyznání	kalvinismus
Choť	Wibrandis Rosenblatt
Funkce	Regius Professor of Divinity
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původně byl členem dominikánského řádu, ale poté co se setkal s naukou Martina Luthera, z řádu roku 1518 odešel a s podporou šlechtice Franze von Sickingen začal pracovat pro reformaci. Začal ve Wissembourgu v Alsasku, narazil tam však na odpor, byl vyloučen z římskokatolické církve a musel uprchnout do Štrasburku. Snažil se o zprostředkování mezi názory Luthera a Ulricha Zwingliho a také o shodu s kalvinisty, a tak se stal předchůdcem vnitroprotestantského ekumenismu. Roku 1549 musel následkem šmalkaldské války odejít do exilu do Anglie, kde ovlivnil formování anglikánské liturgie a kde v roce 1551 zemřel.

Bucerovy spisy došly obliby také v jednotě bratrské a někteří bratří si s Bucerem dopisovali, jmenovitě Jan Augusta a Arnošt Krajíř z Krajku. Matěj Červenka ho z pověření jednoty navštívil ve Štrasburku. Bucer kladně hodnotil zejména přísnou mravní kázeň, která panovala v bratrských sborech.[1] Jeho knihu Von der wahren Seelsorge und dem rechten Hirtendienst přeložili bratří do češtiny, a to s jistými úpravami, k nimž dal autor svolení. Spis vyšel v roce 1545 pod názvem Kniha o opravdové péči o duše a o pravé službě pastýřské.[2] [3]

Od počátku velké vojny o večeři Páně v letech dvacátých až do smrti v anglickém vyhnanství stravuje „fanatik svornosti“ nejlepší své schopnosti v duchu Erasmově ve vysilujícím zápase proti fanatikům nenávisti na obojím křídle světové reformace, kteří ji hrozili strhnout do zkázy. V tomto úsilí neznal Bucer únavy ani oddechu. Byl nevyčerpatelný ve vymýšlení formulí, jež by vyhověly oběma stranám, nezdolný v trpělivosti s Lutherem a Zwinglim i jejich žáky, kteří ho zahrnovali útoky a urážkami a vyčítali mu zradu, a nedal se mýlit trpkostmi a hrubostmi odpůrců v síle přesvědčení, jež sdílel s Erasmem a nevědomky s Bratřími, že podstata křesťanství, ten pojem razil první, není v hledání čistého učení, ale čistého života.

—František Michálek Bartoš, Jednota a reformátoři[4]