Markytánky Velké armády

Dne 3. května 1859 vstoupila Francie na straně Sardinského království do rakousko-sardinské války. Francouzsko-sardinská vojska uštědřila rakouské armádě drtivé porážky v bitvě u Magenty (4. června) a bitvě u Solferina (24. června). Řada divadel reflektovala válečné události rychle sestavenými a nasazenými písněmi, recitacemi či scénkami, Jacques Offenbach jako ředitel divadla Bouffes-Parisiens však šel ještě dál a s libretisty Jaimem mladším a Pittaudem de Forges (s oběma již spolupracoval dříve, ale samostatně) rychle připravili samostatnou operetu pod názvem Markytánky Velké armády.[1][2][3][4]

Její děj se odehrává na pozadí vítězného pochodu francouzského vojska Lombardií do boje proti Rakousku.[1] Název odkazoval na „Velkou armádu“, tj. francouzskou armádu pod velením Napoleona Bonaparta, ale do současnosti příběh umísťovaly uniformy zuávů, původně severoafrických oddílů vzniklých v roce 1830, které se vyznamenaly v Krymské válce a od roku 1855 tvořily součást císařské gardy Napoleona III. Markytánky byly v tisku ohlašovány jako „výpravná opereta“ („opérette à grand spectacle“)[5], avšak avízovaná velká podívaná musela respektovat malé rozměry tehdejšího letního působiště Bouffes-Parisiens, salle Lacaze na Avenue des Champs-Élysées.[1] Výpravu označil recenzent týdeníku Le Ménéstrel Alexis Dureau za „poměrně honosnou co do personálu a kostýmů“. Na stísněné jeviště salle Lacaze se tak vešlo třicet lidí, z čehož dvanáct děvčat ve vojenských uniformách, včetně dekorací.[2]

Lucille Tostée jako Scipionne v Markytánkách Velké armády

Námět operety měl vyvolávat vlastenecké nadšení a vyjadřovat podporu francouzským vojákům, současně však využít osvědčené divadelní podívané na dovádivá děvčata a exotické uniformy zuávů. Vedle toho měla nová opereta ještě jeden praktický účel: předvést divákům novou posilu souboru Bouffes-Parisiens slečnu Lucille Tostée. (Ta se objevila již dříve v roli Eurydiky v reprízách Orfea v podsvětí, Scipionne v Markytánkách však byla první role, kterou premiérovala – i když na poslední chvíli, neboť původně byla zamýšlena pro Lisu Tautinovou.[3]) Úspěch u diváků se také podle očekávání dostavil a sál byl vždy naplněn; líbil se zejména výkon komika Désirého v roli zuávského seržanta Tirelalangua a i Tostéeová svou vervou zaujala publikum. Také kritika byla dílu k blahosklonná (stejně jako k slečně Tostéeové, již Alexis Dureau nazval „jedna z lokálních Malibranových“[2]) a nekladla na ryze příležitostný kus stejné nároky jako na standardní hudebně-dramatické dílo.[1]

Recenzent Revue et gazette musicale de Paris radil zkrátit první polovinu; od příchodu vojáků však prý jevištní akce plynule proudila až do konce. Offenbachovi přiznal „krajní plodnost“ a „překvapivou snadnost, s níž reagoval na požadavky tohoto aktuálního hudebního počinu“, ale melodie byly podle něj přece jen trochu „krátkodeché“ – s výjimkou finální hymny, které dával přednost i před hymnou na Bakcha z Orfea v podsvětí.[3] Jednotlivá hudební čísla vychvaloval v revui La France musicale i Aldino Aldini, avšak poznamenal, že vážnost a propracovanost předehry a závěrečné hymny neorganicky kontrastovala s žertovným hudebně-dramatickým obsahem operety.[4]

Uniforma zuávů z císařské gardy, kresba z doby kolem roku 1860

Již 11. července 1859 však Napoleon III. podepsal s Františekem Josefem I. příměří ve Villafrance a usiloval o co nejrychlejší urovnání s Rakouskem, což zahrnovalo potlačení protirakouských manifestací na veřejnosti. Dne 17. července byl proto vydán zákaz všech „příležitostných her na vojenská témata“ ve francouzských divadlech, což zahrnulo i Markytánky Velké armády.[1] Ty musely být v programu nahrazeny Delibesovými Les Deux Vieilles Gardes a Dufresnovým Maître Bâton, ale zejména reprízou Růže ze Saint-Flouru, jejíž hlavní rolí zděděnou po Hortense Schneiderové byla Lucile Tostée odškodněna za stažení Markytánek. I tak to pro Bouffes-Parisiens znamenalo náhlý pokles příjmů.[1] Revue La France musicale protestovala v intencích vedení divadla, když psala: „Domníváme se však, že tato opereta [=Markytánky] bude opět uvedena, neboť neobsahuje nic, co by urážel dobrý vkus a mravy, ani nic, co by se mohlo jevit urážlivým vůči národu, s nímž jsme byli v nepřátelství.“[6]

Divadlu bylo následně skutečně povoleno tuto operetu znovu hrát, avšak cenzura si vymínila změnu názvu na Markytánky zuávů a „několik lehkých zásahů nůžkami“.[7][8] Markytánky se tak znovu hrály 28. července 1859 a pak s úspěchem až do konce letní sezóny v salle Lacaze. Jejich časový obsah se však vyčerpal, a když se Bouffes-Parisiens v polovině září vrátily do svého působiště v pasáži Choiseul, již na programu nebyly a nikdy se nevrátily.

Partitura Markytánek – jejíž obsah lze rekonstruovat jen podle zmínek v dobovém tisku – byla poměrně jednoduchá. Podle Revue et gazette musicale, obsahovala pouze písně a sbory, žádná dueta či terceta, naopak Aldini zmiňuje duet a propracovanější ansámbly. Sestávala z předehry; Pataudovy písně Je sais bien que dans le village přecházející v milostný duet se Scipionne; valčíkových kupletů žaček o zeměpise; kupletu Scipionne a jejích družek o čtyřstěnu; vojenského pochodu, písně o útoku a sboru zuávů na téma známé písně As-tu vu la casquette du père Bugeaud?; písně Patauda jako nového gardového myslivce („chanson du beau p'tit cha“) s ansámblem zuávů; písně seržanta; a nakonec kupletu Belasperga následovaného vojenskou hymnou.[2][3][4] Patetické finále operety, kdy za zvuků dělových salv a pod francouzskými vlajkami všichni zpívali účinkující závěrečnou hymnu v pokleku, i vlastenecky naladěné obecenstvo poněkud zaskočilo.[2]

Z hudby Markytánek Velké armády bylo vydáno jediné číslo - Le Chanson du p'tit cha' – a nedochovalo se ani libreto.[7] Je známo, že Offenbach znovu použil část hudby pro svou revui Le Carnaval des revues v únoru následujícího roku.[9] 8. června 1860 pak císař Napoleon III. odměnil všechny tři tvůrce této propagandistické operety, tj. Offenbacha, Jaima a Pittauda de Forges, stříbrnou medailí.[10]

Podle španělského teatrologa Jacoba Kaufmanna se tato opereta hrála pod názvem Os Zuavos 28. prosince 1869 v lisabonském divadle Theatro do Principe Real.[11]

Podobné téma zpracoval Jacques Offenbach ve větší šíři a s většími ambicemi o dvacet let později ve své operetě Dcera plukovního tambora (premiéra 13. prosince 1879), což byl jeho poslední scénický triumf a zároveň poslední jevištní dílo, jehož premiéry se dožil.[12]

Probíhá válka mezi Francií a Rakouskem, ale v jisté venkovské škole v Lombardii vyučuje i nadále upjatý učitel Gorju pravopis, zeměpis a dějepis. Do školy přichází houf rozjívených děvčat s košíky v rukou, smějí se, žertují a dělají při vyučování nejrůznější neplechy. Mezi nimi se nachází i Scipionne, jejíž matka bývala markytánkou francouzské Velké armády za prvního císařství, a ta se těší na vítězství Francouzů. Pod jejím vedením se hodina zeměpisu zvrhne ve výčet míst spojených s vítězstvími napoleonských armád. O Scipionninu přízeň se uchází trochu nanicovatý Pataud, Gorjuův synovec, ale dívka mu hodlá věnovat svou pozornost jen tehdy, pokud se dá zapsat do francouzské armády; přísahala totiž matce, že si vezme jen vojáka.

Zdálky zazní rány z děl. Gorju se na základě mylné informace od Patauda domnívá, že se blíží vojsko rakouské, a proto z oportunismu vymění svou červeno-modro-bílou vestu za černo-žlutou (vybavil se pro všechny případy oběma barvami). Jenže je to předvoj vojska zuávů, který vstoupí za jásotu děvčat a pochodu As-tu vu la casquette du père Bugeaud. Učebna se promění na dočasné vojenské ležení. Seržant Ramponneau a jeho muži, mezi nimi Tirelalangue, Filaretordre a Belasperge, jsou postavy sice excentrické, ale srdnaté a prodchnuté vlastenectvím. Pataud je po uspokojivém výslechu přijat do francouzské pěchoty a získá tím Scipionne. Ostatně ona i ostatní žačky se přihlásí za markytánky. Gorju je přichycen při projevu prorakouské loajality a zachrání se jen tím, že dá svému synovci a své žačce svolení k sňatku. Poté se vojsko za zvuků hymny vydává do jistě vítězného dalšího boje.[2][3][4]

• Píseň Chanson du Beau p'tit Cha s klavírním doprovodem v databázi Gallica
• Polka-mazurka na motivy z Offenbachovy operety Markytánky zuávů, aranžoval Alfred Musard, v databázi Gallica