Markýza de Brinvilliers (opera)

(Salón v soukromém paláci pana de Vernillac ve Versaillích) Hortense de Montmélian a Arthur Saint-Brice, oba bez majetku, jsou do sebe zamilováni. Markýza, sama zamilovaná do Arthura, ale potlačila jejich vzájemnou korespondenci tak, že si každý z nich myslí, že jej ten druhý opustil. Naoko se spřátelila s Hortensí a zařídila její sňatek s Vernillakem, bohatým královským výběrčím daní. První dějství začíná ve Versaillích v den Hortensina sňatku.

Zatímco na svatbu Vernillaca a Hortense přijíždějí hosté, Vermillac se těší, zatímco budoucí nevěsta je nešťastná (introdukce Que le chant d'hymenée, Cherubini), zvláště když jí její přítelkyně z mládí Madelon přednese blahopřání za rodnou vesnici (kuplety Vous, que depuis mon jeune âge, Cherubini). Hortense prozradí Madelon, že byla zamilována do chudého hraběte Arthura de Saint-Brice, který se však poté, co jeho dva starší bratři zemřeli, dostal k majetku a na ni zapomněl.

Společnost se baví o množství otrav v posledních letech ve vysoké společnosti. Král pro jejich vyšetření zřídil dokonce zvláštní soud, "Chambre Ardente". Madelon situaci popisuje v kupletech C'est pire qu'une épidemie (Boieldieu). Markýza se v soukromí setkává se svým služebníkem Galifardem a zjistí, že je více než záhodno informován o markýzině vášni pro Arthura a její manipulaci s oběma mladými milenci, ale také o příhodné smrti markýzina manžela a Arthurových dvou bratrů... Po jeho odchodu markýza uvažuje o svém životě a lituje ztraceného mládí a nevinnosti (árie Oui, mon repos l'exige... O fatale ivresse!, Paër). Arthur přichází a žádá po markýze, dávné přítelkyni, radu. Již rok neviděl ženu, kterou miloval, a přestože je přesvědčen o její zradě, chce ji naposledy vidět. Markýza ho od toho zrazuje, a když přichází Vernillac, obrací novomanželovu žárlivost na mladého muže (trio J'espérais, hélas! par l'absence... Pour vous plus d'espérance, Batton). Markýza přesvědčí Arthura, aby odešel, ale ten potká cestou Madelon a dozví se od ní, že Hortense se cítí zrazena jako on a že nikdy neobdržel její četné dopisy. Ihned spěchá, aby sňatek zastavil, ale Hortense se s manželem právě vracejí od obřadu. Uprostřed svatebního veselí se Hortense a Arthur poznají a propadají zoufalství (finále Ils sont unis... O destin qui m'accable!, Batton).

(Hortensina ložnice v paláci pana de Vernillac ve Versaillích) Zatímco zevnitř domu se ozývá taneční hudba, Arthur vnikl do Hortensiny ložnice (sbor Vive le vin! vive la danse! a Arthurova árie De ces lieux que j'abhorre... O Dieu puissant! toi que j'implore, Blangini). Přichází Hortense; vysvětlí si s Arthurem nedorozumění, ale nyní již je vdána a musí poslat Arthura pryč (duet Un mot, encore un mot, Madame, Blangini). Markýza je přeruší a jakožto dobrá přítelkyně obou (přičemž skrývá žárlivost na Arthura a nenávist ke své rivalce) je přesvědčí, aby se rozešli, aby nevyvolali Vernillacovo podezření.

Za markýzou mezitím přichází znovu Galifard, který díky protijedu přežil, když se jej po první schůzce pokusila otrávit (právě jeho původní pán seznámil markýzu s jedy). Přechází k přímému vydírání: smlčí to, co o markýze ví, ale ta si jej musí vzít a rozdělit se s ním o svůj majetek. Markýza je zděšena: konečný cíl jejích činů, sňatek s Arthurem, tak bude zmařen. Galifard markýze - jako gesto "dobré vůle" - přenechává kazetu s jejími kompromitujícími dopisy (důkazů má i tak dost).

Saint-Brice trvá na tom, že nechá Hortensi v její ložnici dopis na rozloučenou, který skryje do jedné z kytic pro nevěstu. Markýza vášnivé vyznání věčné lásky přečte a v záchvatu žárlivosti kytici otráví. Svatební průvod odvádí Vernillaca a Hortensi do ložnice. Madelon zašeptá Hortensi, kde hledat dopis, ale podezřívavý manžel má dobrý sluch. Podrobí manželku a výslechu a ta nejprve přísahá oddanost, nakonec ale přiznává, že v jedné z kytic má být dopis od její dávné lásky. Vernillac se zmocní kytice i s dopisem, nadechne se jedu a umírá. Hortense v panice svolává všechny svatební hosty (finále Dans le mystère et le silence... Lorsque l'hymen qui nous engage, Carafa).

(Salón v pařížském paláci markýzy v rue Neuve-Saint-Paul) Markýza prohlíží dopisy, které jí Galifard vrátil. Pochybuje, že by ji mohl úspěšně vydírat, aniž by se sám inkriminoval, ale písemnosti spálí. Na dně kazety ale najde tajnou schránku s červeným práškem, který odhadne jako Galifardův protijed. Nahradí jej pomalu působícím jedem a vrátí zpět. Galifard přichází (krátké čekání si krátí kuplety Gens sans caractère, Berton) a hovoří o jejich nastávajícím sňatku. Markýza je šokována, ale tváří se, že souhlasí. Nabídne mu čaj, a jak očekávala, Galifard do něj použije svůj prášek jako „léčivou přísadu“. V následném duetu vyděrač a travička naoko idylicky při čaji hovoří o své cestě do Itálie a svatbě (Douce amitié!... L'hymen qui nous rassemble, Auber). Galifard odchází a markýza se těší, že do hodiny nebude naživu.

Arthur přináší markýze novinu, že Vernillac náhle zemřel (a nikoli Hortense, jak se markýza domnívala). Žádá dokonce markýzu, aby Hortensi poskytla na nějakou dobu útočiště. Markýza souhlasí a poté mladé dívce vnukne děsivou myšlenku, že jejího manžela otrávil Arthur. Hortense se tedy domnívá, že Arthur musí opustit Francii a že už ho nikdy neuvidí; když se k ní přiblíží, odmítá s ním v hrůze mluvit. Arthur rozhněván odchází a markýza se raduje, že konečně dosáhla svého cíle. Náhle se ale vrací umírající Galifard s policií. Ještě než vydechne naposledy, obviní markýzu z travičství včetně vraždy pana de Vernillac. Arthur a Hortense hledají oporu jeden v druhém; Galifard umírá. Markýza je odváděna k soudu a vrhá poslední mstivý a triumfální pohled na Galifardovu mrtvolu (finále Quand l'amitié nous appelle..., Hérold).