Mari Trini

Narodila se 12. července 1947 v Caravaca de la Cruz, Murcia, jako první ze čtyř sourozenců do nehudební rodiny. Její dětství poznamenal chronický zánět ledvin, kterým trpěla od svých šesti let. Strávila šest let na lůžku a po skončení léčby kortikoidy se potýkala s jejími následky. Již v té době se zajímala o hudbu. Začátkem 60. let složila svou první píseň Mi pájaro,[5] tehdy ještě bez valného úspěchu. Během rekonvalescence se učila hrát na kytaru a skládala své první písně.

Po vyléčení se jako dospívající spolu s rodinou přestěhovala do Madridu. Doufala, že se jí zde podaří prosadit jako zpěvačka populární hudby. Zpívala a hrála na kytaru v nočním klubu Nicha's v ulici Avenida de América, jehož majitelem byl režisér Nicholas Ray.[2] Ten přesvědčil začínající zpěvačku k odjezdu Londýna, kde se jeho přičiněním věnovala studiu herectví. Nicholas Ray jí slíbil roli ve filmu, k natáčení ale nedošlo. Během pobytu v Londýně účinkovala v několika pořadech v rozhlase i v televizi, účastnila se kurzů, jež vedl Peter Ustinov a seznámila se s umělci, jako byli Roman Polanski, James Mason, Marlene Dietrich a Paul McCartney.[6]

V roce 1963 Mari Trini se přestěhovala do Paříže, kde se seznámila mimo jiné i s J. Brelem. Zde zahájila kariéru zpěvačky a dosáhla prvních úspěchů. Podepsala první smlouvu s nahrávací společností a natočila několik svých skladeb ve francouzštině. Po pěti letech strávených ve Francii se v souvislosti se smrtí svého otce v roce 1967 vrátila do Španělska.[5] Natočila album s písněmi autorů jako Luis Eduardo Aute, Juan Carlos Calderón a Patxi Andión. Skutečného úspěchu dosáhla až druhým albem Amores, jež se drželo na předních místech prodejních žebříčků po celý rok. V následujícím roce, v roce 1971, se albem Escúchame zařadila již mezi populární španělské zpěvačky.[1]

Mari Trini přinesla do španělské hudby francouzskou píseň v podobě několika balad, jako např. v roce 1972 Yo no soy esa.[2] V roce 1975 se s úspěchem zúčastnila festivalu Festival y Muestra de la Canción Española, který se konal na Mallorce. Začátkem roku 1976 zahájila turné po španělsky mluvících zemích; její hudební alba se prodávala v té době ve více než dvaceti zemích Latinské Ameriky. Za své dosavadní nahrávky byla oceněna zlatou deskou, již převzala z rukou Rafaela Trabucchelliho.[6]

Ve své kariéře pokračovala úspěšně i v osmdesátých letech. V roce 1981 vydala album Oraciones de amor, o rok později pak album Una estrella en mi jardín. Titulní píseň alba se zařadila k jejím největším úspěchům.[1]

V devadesátých letech prožívala z hlediska své kariéry nevyrovnané období. Navzdory vydání třech alb trávila toto období po většinu času v ústraní.[5] Své poslední album nahrála spolu s Los Panchos v roce 2001. Na albu interpretuje své známé písně v nových aranžích[2] a za počet ve Španělsku prodaných kopií byla oceněna zlatou deskou.[6] V roce 2005 vydala výběrové dvojalbum svých největších hitů. V posledních letech života zpěvačku sužovaly zdravotní potíže, v roce 2004 se podrobila nefrektomii.[2] Rok 2008 trávila nedaleko města Murcia. Psala sbírku básní a připravovala koncert jako rozloučení s kariérou. 6. dubna 2009 však zpěvačka zemřela ještě před uskutečněním plánovaného koncertu.[1]

• Mari Trini, 1969
• Amores, 1970
• Escúchame, 1971
• Ventanas, 1973
• L'automne, 1973
• ¿Quién?, 1974
• Canta en francés, 1975
• Transparencias, 1975
• Como el rocío, 1976
• El tiempo y yo, 1977
• Solo para ti, 1978
• A mi aire, 1979
• Oraciones de amor, 1981
• Una estrella en mi jardín, 1982
• Mari Trini, 1984
• Diario de una mujer, 1984
• En vivo, 1985
• Quién me venderá, 1986
• En tu piel, 1987
• Espejismos, 1990
• Sus grandes éxitos, 1993
• Sin barreras, 1995
• Alas de cristal, 1996
• Mari Trini con los Panchos, 2001