Komunistický manifest

„Dějiny, jak jsme je poznali“, mohli říct Marx s Engelsem, „byly vždy dějinami třídních bojů“ – v historii proti sobě pokaždé stáli na jedné straně utlačovatel, na druhé straně utlačovaný (např. svobodný a otrok ve starověku, feudál a nevolník ve středověku), kteří spolu vedli, tu skryté, tu otevřené boje, jež bez výjimek ústili v revoluce, ve změny společenských pořádků.

Na moderní společnosti (společnosti 19. století) lze demonstrovat, že neplatí zákonitě, jak by se snad mohlo zdát, že každá změna je nutně změnou k lepšímu. Tato moderní společnost, jež stojí na zániku feudální společnosti, třídní protiklady nejenže neodstranila, ona naopak přinesla nové formy útisku a poroby. Je jí typické, že celou společnost štěpí na dva velké, přímo proti sobě stojící tábory: buržoazii a proletariát.

Buržoazii, tedy třídu velkokapitalistů, kteří vlastní prostředky společenské výroby a používají námezdní práce, a proletariát, tedy třídu námezdních dělníků, kteří nemají své výrobní prostředky a jsou nuceni, pokud chtějí přežít, prodávat svou pracovní sílu.

Tímto štěpením si však buržoazní společnost produkuje svého vlastního hrobaře, její zánik a vítězství proletariátu se jim stává nevyhnutelným.

V jakém vztahu jsou komunisté k proletariátu?

Oproti ostatním dělnickým stranám hájí komunisté zájmy proletariátu vůbec, nezávisle na národnosti jednotlivých proletářů, v cíli se však od nich neodlišují – i komunisté chtějí svržení panství buržoazie a vydobytí politické moci pro proletariát.

Proto se snaží o zrušení soukromého vlastnictví. Po výtce, že komunisté chtějí odstranit osobně nabyté, vlastní práci získané vlastnictví, vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti, následuje tato obhajoba: dnešní situace je taková, že pro devět desetin členů společnosti soukromé vlastnictví neexistuje; pokud nějaké soukromé vlastnictví existuje, tak jen proto, že právě pro oněch devět z desíti členů společnosti neexistuje.

Nadto ještě přichází s těmito ideálními opatřeními:

1. vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu
2. silně progresivní daň
3. zrušení dědického práva
4. konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů
5. soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem
6. soustředění dopravy v rukou státu
7. zvýšení počtu národních továren, výrobních nástrojů, získávaní nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu
8. stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství
9. spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem
10. veřejná a bezplatná výchova všech dětí, odstranění tovární práce dětí

Marx a Engels od sebe v politické literatuře odlišují literaturu tzv. reakčních socialistů (feudálů, maloburžoazie a Němců jakožto „pravých“ socialistů), literaturu konzervativců, neboli buržoazních socialistů a literaturu kritickoutopických socialistů a komunistů.

Reakční socialisté v posledku nedělají nic jiného, než že básní o starých dobrých časech (tak třeba aristokracie pyšnící se tím, že za jejího panství proletariát neexistoval, zapomínající se zmínit, že moderní buržoazie je plod jejich společenského řádu).

Konzervativní socialisté jsou ti, kteří se snaží společnosti pomoci od sociálních neduhů, avšak proto, aby zajistili trvání buržoazní společnosti. Věří, že jsou buržoy v zájmu dělnické třídy.

Typické pro utopisty je, že „místo společenské činnosti má nastoupit jejich osobní vynalézání, místo historických podmínek osvobození podmínky vysněné, místo ponenáhlého organizování proletariátu ve třídu organizace společnosti podle jejich receptu, budoucí dějiny celého světa se pro ně redukují na propagaci a praktické uskutečňovaní jejich společenských plánů“.

Komunisté vždy a všude podporují každé revoluční hnutí, které se staví proti dosavadním společenským a politickým poměrům.

A vždy a všude staví do popředí otázku vlastnictví.