Magnetický tok

• Doporučená značka veličiny: ${\displaystyle {\mathit {\Phi }}}$ (řecké fí) nebo ${\displaystyle {\mathit {\Phi }}_{\mathrm {m} }}$
• Jednotka v soustavě SI: weber, značka Wb
• V základních jednotkách: m²·kg·s⁻²·A⁻¹
• Další jednotky: V·s, T·m²

Magnetický indukční tok vytvářený magnetickou indukcí B na libovolně orientované ploše S je definován jako

${\displaystyle {\mathit {\Phi }}=\int _{S}{\boldsymbol {B}}\cdot \mathrm {d} {\boldsymbol {S}}}$.

Je-li magnetické pole homogenní a plocha S rovinná, pak platí že

${\displaystyle {\mathit {\Phi }}=B\,S\,\cos \alpha }$ ,

kde ${\displaystyle \alpha }$ je úhel, který svírá normálový vektor plochy s vektorem magnetické indukce.

Magnetická indukce generovaná (pouze) volným uzavřeným elektrickým proudem je podle Biotova–Savartova zákona přímo úměrná velikosti tohoto proudu. Z toho plyne ve stacionárním případě (pevná poloha generujících vodičů i plochy, pro kterou se magnetický indukční tok určuje) obdobná úměrnost i pro magnetický indukční tok. Platí to i pro nejjednodušší případ rovinné smyčky tenkého vodiče protékaného proudem I:

${\displaystyle {\mathit {\Phi }}=L\,I}$,

kde L označuje indukčnost. Indukčnost je pomocí tohoto vztahu definována.[1] ).

Magnetický indukční tok je vhodnou veličinou pro popis jevu elektromagnetické indukce. Ve smyčkách vodičů se v proměnném magnetickém poli indukují elektromotorická napětí:[2]

${\displaystyle U_{\mathrm {i} }={\frac {\mathrm {d} {\mathit {\Phi }}}{\mathrm {d} t}}}$.