Machiavellismus

Pojem má původ od Niccolò Machiavelliho, především pro jeho dílo Vladař, ve kterém detailně popsal taktiky, které by měl vladař používat, aby si získal a udržel moc. V důsledku popisuje způsob střízlivé vlády oproštěné od emocí. Niccolò Machiavelli navrhl dva možné postupy, jeden mírový a legitimní a druhý je založen na síle. Pokud první postup ztroskotá, je, podle Machiavelliho, nutno využít právě sílu. Proto je jedním z rysů machavellismu povolení odvolání slibu.[1]

Ačkoliv Machiavelli uznával pouze svět reálný plný vrtošivé lidské povahy, jeho cíle vždy byly morálně ospravedlnitelné – fungující silný stát. Základem Machiavelliho názoru je fakt, že politika se odehrává v reálném světě a nikoliv ve světě morálním.

Z hlediska politické filosofie lze Machiavellismus vymezit jako koncept, který byl využíván v souvislosti s politickými vůdci, kteří se dostali do vůdčích pozic právě díky svému despotickému a autoritářskému charakteru.[2]

Podle Richarda Christie a Florence Geis lze zkoumat machiavellismus jako charakterový rys. V jejich dílu Studies in machiavellianism (1970) určili, že machiavellismus lze spojit s určitým způsobem přístupu ke světu a se způsobem chování. Machiavellismus podle nich není jen charakteristikou vůdců a není přímo spojen s autoritativní osobností a nejedná se ani o psychopatologický fenomén. V díle Studies in machiavellianism popisují, že většina lidí mohou na určité úrovni prosazovat machiavellismus. Každý jedinec je více či méně ochotný se přetvařovat a klamat ostatní za určitých okolností.[3]

Christie a Geis popsali osobností profil machavellianisty, který obsahuje základních pět vlastností: manipulace, amorálnost, cynismus, emoční chladnost a chybějící empatie.[3]