Luko Zore

Byl gymnaziálním profesorem v Dubrovníku.[2] Působil jako jazykovědec, historik literatury a básník. Základní školu vychodil v rodném Cavtatu, gymnázium v Dubrovníku a vystudoval pak klasickou filologii a slavistiku na Vídeňské univerzitě. V roce 1869 nastoupil jako profesor na gymnázium v Zadaru, v letech 1869–1872, 1877–1879 a 1880–1890 vyučoval na gymnáziu v Dubrovníku, v letech 1872–1877 v Kotoru. V období let 1879–1880 působil jako školský rada při zemské vládě v Bosně. Od roku 1890 do roku 1895 zastával funkci okresního školského inspektora v Dubrovníku. Byl dopisovatelem Srbské akademie věd a umění v Bělehradu.[1] Byl rovněž členem Jihoslovanské akademie věd. Během svého pedagogického působení v Dubrovníku redigoval literární list Slovinac.[3] Zabýval se studiem dějin a literárních dějin Dubrovníku. Napsal také rozsáhlé básnické dílo Objavljenje s antiklerikálním vyzněním.[4]

Angažoval se i politicky. Byl stoupencem spolupráce Chorvatů a Srbů.[4] V letech 1883–1901 zasedal coby poslanec Dalmatského zemského sněmu.[1]

Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1897 za kurii nejvyýše zdaněných v Dalmácii.[5] Ve volebním období 1897–1901 se uvádí jako Lucas Zore, gymnaziální profesor, bytem Dubrovník.[6]

Ve volbách roku 1897 je uváděn jako umírněný chorvatský národní kandidát.[7] Usedl potom do poslaneckého klubu Slovanský křesťansko národní svaz (Der slavische christlichnationale Verband).[8] Patřil do skupiny etnických Jihoslovanů z jižní Dalmácie z regionu Dubrovníku, kteří se přikláněli k srbskému národnímu hnutí (tzv. dubrovnické srbskokatolické hnutí). Příklon k Srbům a odklon od Chorvatské národní strany u něj měl nastat poté, co mu nevyšla kandidatura do Říšské rady.[9]

V posledních letech života působil v Černé Hoře, kam se musel uchýlit podle Národních listů kvůli tlaku katolických kruhů v Dalmácii a taky kvůli aféře okolo časopisu Srđ, jehož redakce byla žalována pro velezradu. Zore byl sice shledán nevinným, ale vyšetřování mělo přispět k jeho odchodu do zahraničí. V Černé Hoře zpočátku pracoval jako osobní učitel kněžice Petra,[4] potom na pozici ředitele gymnázia v Cetinji. Zemřel v prosinci 1906.[3][4]