Ludwig Angerer

Ludwig Angerer byl synem lesníka a vyučil se lékárníkem. V roce 1854 působil jako oblastní farmaceut u rakouského regimentu v zemích povodí Dunaje a již v té době jako amatérský fotograf. Při svém návratu z Krymské války s sebou přinesl papírové fotografie, které díky své technické kvalitě sklidily velký úspěch.

Společně s Hugo von Strassernem založili v roce 1858 ve Vídni své první fotografické studio. Ještě předtím než se dva roky později přestěhoval do svého nového a nezávislého studia. Dekretem ze dne 25. prosince 1860 byl jmenován c. k. dvorním fotografem.

V roce 1862 se přestěhoval do sousedního domu, který získal do svého majetku. Tam si postavil prosperující a široce uznávané studio. Novinář a fotograf Alois Nigg popsal tento fotografický salón ve své zprávě o ateliéru jako: "...tato budova je tak nákladná, vše je provedeno v palácovém stylu, odpovídá trendu haute volèe výrobce světelných obrazů..." Nicméně Nigg ještě píše, že studio "má charakter fotografické vídeňské školy, je-li možné použít tento termín z oboru umění i v tomto případě..." (fotografická korespondence 1868).

Angerer v roce 1857 za vedl ve Vídni fotografování carte de visite, která tehdy byla v módě Paříži. Ve Vídni ji nabízel s velkým úspěchem jako první a přispěl k jejímu šíření. V roce 1867 postavil ve městě ještě jednu pobočku svého studia. Toto studio Alois Nigg popsal: "V prvním patře se nachází přijímací salón, pult a pracovna, v horní části vlastní ateliér..." Měl modrá skla, protože vrstva jodidu stříbrného byla nejcitlivější na modré světlo.

Fotografické vizitky (carte de visite) jsou malé fotografie nalepené na kartonu velikosti dnešních vizitek, které ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie vůbec. Jejich formát si patentoval pařížský fotograf André-Adolphe-Eugène Disdéri, který roku 1854 vynalezl přístroj umožňující na jediný negativ pořídit 8 podobizen, které pak bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu. Na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií, fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu umisťovat do rodinných alb. Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné. Vizitky během 80. let ustoupily větším kabinetním fotografiím, v Čechách se však vyráběly souběžně až do 30. let 20. století.

Návštěva fotografa byla podstatnou událostí. Fotograf se většinou se zákazníkem předem setkal, aby zjistil jeho povahu a podle ní doporučil volbu oblečení a typ portrétu. Samotné aranžmá portrétu se sice řídilo přísnými pravidly celosvětové módy, ale mělo za úkol vyjadřovat povahu i povolání fotografovaného. Je zajímavé, že i přes značná omezení si autor mohl zachovat osobitý výraz.

Používaný bílkový papír byl velice tenký a proto se fotografie lepily na tužší kartony, které jsou velice užitečnou pomůckou pro datování fotografie. Počátkem 60. let bývaly kartony bílé s ostrými rohy a brzy si fotografové na zadní strany začali tisknout svá jména. Koncem 60. let už bylo běžné používat tlustší kartony s kulatými rohy a na reverzech jemné rytiny s logy ateliérů. Během 70. let se začaly používat barevné rámečky kolem fotografií a opět se vrátily ostré rohy. Během 80. let se používaly také černé kartony se zlatým potiskem. Na přelomu století se zase prosadila secese s jemnými, světlými odstíny.