Ludmila Vančurová

Narodila se v rodině pražského učitele Františka Tuhého (1862-1930), a jeho manželky Beatrix, rozené Kopecké (*1871).[3] Byla druhá ze čtyř dětí (další tři sourozenci byli chlapci).[2] Otec byl od roku 1888 učitelem na malostranské měšťanské škole U matky Boží vítězné, kde se stal i jejím ředitelem. Znal několik jazyků, byl společensky aktivní (v Ústřední matici školské) a byl autorem odborné publikace.[4] Přesto, že se snažil rodinu zabezpečit, vzpomínala Ludmila Vančurová na své válečné mládí jako na chudé.[5] V roce 1916 začala studovat[6] na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy medicínu. Zde se také seznámila se studentem stejného ročníku Vladislavem Vančurou (který byl o šest let starší, maturoval až ve 24 letech), se nímž se během studia sblížila. Oba promovali společně v roce 1921. Po promoci měli v Praze civilní sňatek a nastoupili lékařskou službu ve Zbraslavi u Prahy. V roce 1923 se jim narodila dcera Alena (provdaná Santarová), pozdější spisovatelka.[7] Koncem 20. let si ve Zbraslavi postavili dům. Vladislav Vančura se věnoval výhradně spisovatelskému povolání, zatímco jeho žena pokračovala v lékařské praxi. Mezi její lékařské aktivity patřila také dlouholetá činnost v předválečném spolku Ochrana matek a dětí, kde se věnovala v první řadě zdravotně výchovné činnosti mezi matkami.[2]

V domě na Zbraslavi byl její muž v květnu 1942 gestapem zatčen a 1. června 1942 na Kobyliské střelnici popraven. Tímto okamžikem končí i paměti jeho ženy Dvacet šest krásných let.[5]

Aktivně se zúčastnila květnového povstání v roce 1945 jako zdravotnice.[8] Po válce se stala zakladatelkou a první ředitelkou Ústavu zdravotní výchovy a od roku 1952 řídila Výzkumný ústav zdravotnické osvěty. V poválečné době podporovala socialistický vývoj státu (podepsala s desítkami dalších významných kulturních pracovníků výzvu Kupředu, zpátky ni krok! z února 1948).[9] Z dohledatelných dokumentů však vyplývá, že její životní cíle byly odborné, zaměřené na zdravotnickou osvětu.[10][11] V roce 1957 obdržela Řád práce[12] a v roce 1962 jí vláda na návrh ministra zdravotnictví udělila titul Zasloužilý lékař.[13]

Praxi lékaře ukončila v roce 1965. V roce 1967 zemřela její dcera Alena Santarová.[7][p 1] Ludmila Vančurová se dožila 86 let, zemřela v penzionu v Dejvicích.[2]

Napsala vzpomínkovou knihu "Dvacet šest krásných let". V ní popsala svůj život, od seznámení s jejím mužem Vladislavem Vančurou až po jeho zatčení a smrt. Věnovala se osobním vzpomínkám a příhodám, popisovala společný život i setkání s přáteli mezi nimiž byli Stanislav Kostka Neumann, Vítězslav Nezval, spisovatel Karel Nový, Ivan Olbracht, Karel Teige nebo Jaromír John. Kniha vyšla v Československém spisovateli v roce 1967 a 1974.

Byla též spoluautorkou učebního textu pro zdravotnické školy Zdravotnická osvěta, vydávaného opakovaně v letech 1955-1962.

Jaroslav Seifert ocenil ve svých vzpomínkách osobní kvality Ludmily Vančurové vícekrát. O tom, jak byl svědkem dramatického potvrzení jejích kvalit lékařských – při ošetřování dívky, která byla vážně zraněna při havárii motocyklu, podal očité svědectví:[14]