Louis Zukofsky

Zukofsky se narodil v New Yorku v Lower East Side litevským židovským rodičům. Jeho otec Pinchos (ca 1860–1950) a matka Chana (1862–1927) byli oba silně věřící, vyznávali ortodoxní judaismus. Na toto tradiční pojetí víry Zukofsky brzy rezignoval. Pinchos emigroval do Spojených států v roce 1898, v New Yorku pracoval jako žehlič kalhot a noční hlídač. Pro svou rodinu mohl poslat až v roce 1903.

Louis byl jediným jejich dítětem narozeným v Americe. Jako dítě mluvil pouze jidiš. V jidiš překladech zhlédl v divadlech na Bowery hry Shakespeara, Ibsena, Strindberga nebo Tolstého. Četl básníka H. W. Longfellowa, jeho báseň The Song of Hiawatha (Píseň o Hiawathovi) a hru řeckého dramatika Aischyla Prometheus Bound. S angličtinou se v podstatě setkal až když začal chodit do školy. Byl výborný student, už v jedenácti letech četl Shakespeara v originále.

Jeho rodina byla chudá, a přestože mohl navštěvovat veřejnou vysokou školu v New Yorku, jeho rodiče jej poslali na drahou Kolumbijskou univerzitu, kde studoval filozofii a angličtinu. Někteří jeho učitelé a vrstevníci se stali důležitými postavami kultury, jmenovitě Mark Van Doren, americký básník, spisovatel a kritik, John Dewey, John Erskine nebo Lionel Trilling. Připojil se k Boar's Head Society (studentský spolek na Kolumbijské univerzitě, zaměřený na čtení a komentování vzájemných prací) a psal pro literární časopis Morningside.[1] Pro získání vysokoškolského titulu byla požadována zkouška z tělesné výchovy, kterou Zukofsky nesložil. Absolvoval s titulem M.A. (Master of Arts) za angličtinu v roce 1924.

Jeho diplomovou prací byla nejranější verze jeho dlouhé eseje Henry Adams: A Criticism in Autobiography (Henry Adams: Kritika v autobiografii); jeho fascinace Henry Adamsem přetrvávala po dlouhou dobu. Adamsova pozdní a poněkud těžko srozumitelná myšlenka na postup fází v historii Zukofského velmi ovlivňovala a forma jeho eseje o Adamsovi, která obsahuje drtivou většinu citací z Adamsových prací, ukazuje Zukofského zralé kompoziční metody jak v kritice tak v poezii, kde používání citací tvoří základ jeho tvorby.

Poezii začal Zukofsky psát už na univerzitě a připojil se zde k vysokoškolské literární společnosti. Vydával své básně ve studentských časopisech jako The Morningside. Jedna jeho raná báseň byla vydána v magazínu Poetry, který vycházel v Chicagu. Za nejdůležitějšího žijícího básníka svého mládí považoval Ezra Poundu. V roce 1927 mu poslal svou báseň Poem beginning „The“. Báseň byla adresována převážně básníkově matce a byla zčásti parodií na T. S. Eliotovu The Waste Land (Ztracená země). V kontrastu s Eliotovým pesimistickým pohledem na moderní svět, Zukofsky vidí jasnou budoucnost pro západní kulturu, jeho předpoklad je založen na víře Zukofského v energii, kterou noví přistěhovalci přivezli do Spojených států a vidí ji také v ruské Říjnové revoluci. Pound byl básní ohromen a publikoval ji o rok později v magazínu Exile. Zukofsky dále zapůsobil na Pounda napsáním první analýzy jeho dlouhé, neúplné básně o 116 sekcích The Cantos v roce 1929. Tehdy nebylo dílo ještě dokončené, Pound na básni pracoval mezi lety 1915 až 1962. Poté přesvědčil Harriet Monroe, chicagskou vydavatelku magazínu Poetry, aby pro Zukofského editovala zvláštní vydání, což se uskutečnilo v únoru 1931.

V roce 1934 Zukofsky dostal nabídku na spolupráci ve Works Projects Administration (WPA). Pracoval na projektu Index of American Design, mapující historii americké materiální kultury. Pracoval zde až do ukončení projektu v roce 1942. V roce 1933 potkal Celii Thaew, kterou si o šest let později vzal. Jejich syn Paul Zukofsky (narozen v roce 1943), se stal prominentním avantgardním houslistou a dirigentem. V Zukofského životě po propuštění z WPA následovalo krátké období, kdy pracoval jako pomocný učitel a asistent laboratoře na Brooklyn Technical High School, kde editoval učebnice a technické manuály orientované na armádu u Hazeltine Electronics Corporation (1943–1944), Jordanoff Corporation (1944–1946) a Techlit Corporation (1946–47). V roce 1947 začal pracovat jako instruktor v anglickém oddělení Polytechnic Institute of Brooklyn, kde pracoval až do roku 1965. Institut opouštěl s titulem docent. Jako učitel byl Zukofsky velmi zdrženlivý k očekávanému růstu bohatství, propagačním akcím a k placené dovolené přiznávané vysokoškolským učitelům ke studiu nebo cestování. Mnoho ze svých studentů charakterizoval jako děti,... které nedokáží posedět. Přestože ostře kritizoval ty, kteří chtěli studenty příliš ovládat, pomáhal radou klubu přátel poezie na univerzitě a umělecky založeným studentům představil tehdejší obskurní díla jeho přátel Niedeckera a Reznikoffa.[2]

V říjnu 1973 se Zukofsky přestěhoval z Brooklynu, kde bydlel třicet let do Port Jeffersonu v New Yorku, kde dokončil svou velkou báseň „ A “ a další práce, hlavně vysoce komprimovanou 80 Flowers inspirovanou manželčinou zahradou. Když v Port Jeffersonu dne 12. května 1978 Zukofsky zemřel, měl vydaných 49 knih, včetně poezie, krátké beletrie a kritických esejů. V roce 1967 a 1968 vyhrál a dostal grant v National Endowment for the Arts (Národní nadace pro umění), v roce 1976 pak dostal grant National Institute of Arts and Letters (Národní institut umění a dopisů) a od newyorské vysoké školy Bard College v roce 1977 obdržel čestný doktorát.

Obtížnost Zukofského pozdější poezie odcizila jeho práci mnoha kritikům a dokonce i některým z jeho bývalých přátel. Zukofsky se hořce hádal s Georgem Oppenem poté, co Oppen obvinil Zukofského z používání nejasností a nezřetelností jako taktiky. Ale šedesátá a sedmdesátá léta také přinesla Zukofskému určitý stupeň veřejného uznání, kterého se mu nikdy předtím nedostalo. Vlivný učenec Hugh Kenner se stal jeho blízkým přítelem a obhájcem jeho práce. Takoví významní básníci jako Robert Duncan a Robert Creeley svědčili o významu Zukofského jako o tvůrci odvážného experimentálního psaní.

V mládí Zukofského zaujaly myšlenky marxismu. Během univerzitního studia ho jeho přítel Jay Vivian Chambers, známý jako Whittaker Chambers přemlouval ke vstupu do Komunistické strany USA. Není ovšem jasné, zda se skutečně k této straně připojil. Zatímco se přátelil s členy strany a publikoval v Party-associated magazines, styl jeho poezie byl rozhodně velmi avantgardní. V kruzích strany nenašel tento styl žádné porozumění. Přestože se Zukofsky považoval za marxistu alespoň do konce třicátých let, zaměření jeho práce po roce 1940 se změnilo, bylo zaměřeno spíše na tuzemskou než na světovou politiku. Mnohem později prohlašoval, že četba Edwarda Gibbona Decline and Fall of the Roman Empire (Pokles a pád římské říše) jej nakonec odvrátil od Marxova učení.

Přes zaměření na objektivismus, který Zukofsky přijal jak hlavní poetické hnutí třicátých let, jeho vlastní práce nikdy dosáhla velkého uznání mimo literární kruhy, protože jeho poezie byla viděna jako temná, příliš experimentální a intelektuální. Zukofsky, spolu s jinými básníky skupiny Objektivistů, byl znovu objeven básníky Black Mountain poets (básníci, někdy zvaní projektivisté, což byla skupina amerických avantgardních či postmoderní básníků) a Beat poets v 60. a 70. letech 20. století. Americký básník, překladatel a vydavatel Cid Corman publikoval Zukofského dílo a jeho kritické komentáře ve svém časopise Origin koncem 50. let. V 70. letech ovlivnil Zukofsky mnoho básníků ze skupiny Language poets (jazyková poezie zdůrazňující čtenářovu roli), zvláště v jejich formalismu.

Oživení zájmu o Zukofského nastal v 21. století. V roce 2000 Wesleyan University Press u příležitosti blížícího se výročí narození Zukofského (1904) vydal The Wesleyan Centennial Edition of the Complete Critical Writings of Louis Zukofsky, kompletní soubor kritických spisů Louise Zukofskeho. Edice „A“ jsou i nadále publikovány a rychle prodávány. Literární magazín Chicago Review (zima 2004/5) se Zukofskému věnoval: jeho korespondence s Williamem Carlosem Williamsem byla zveřejněna v roce 2003. V roce 2007 publikoval Shoemaker & Hoard Marka Scrogginse The Poem of a Life: A Biography of Louis Zukofsky, jedná se o analýzu celé básníkovy kariéry odvozené z rozsáhlého výzkumu archiválií a rozhovorů s přáteli, známými a rodinnými příslušníky Zukofského.

V roce 2009 poslal studentům a akademickým pracovníkům syn Louise Zukofského Paul Zukofsky, majitel autorských práv Zukofského, otevřený dopis v němž píše: obecně, z principu a pro váš vlastní dobrý pocit vás žádám, abyste přestali využívat dílo Louise Zukofského.[6] Paul Zukofsky v dopise požadoval, aby ho postgraduální studenti žádali o povolení citovat z děl jeho otce v jejich disertačních pracích (neobvyklá praxe), a dal jasně najevo, že takové povolení může odmítnout. V citaci z Edward Estlin Cummings (pravděpodobně bez povolení) uvedl, že věří, že učenci píšou hlavně z vlastního zájmu a že jejich tvrzení, že jejich studium by pomohlo zlepšit umělecký odkaz Louise Zukofského, bylo urážlivé:

Dokáži snad pochopit váš zavádějící zájem o literaturu, hudbu, umění atd. Váš zájem o Zukofského je mi trochu podezřelý, ale nakonec bych ho mohl přijmout. Mohu tleskat vaší touze získat práci, jakoukoli práci, ačkoli proč ve vámi zvoleném takzvaném povolání to jde mimo mně, ale jednu hranici nesmíte nikdy překročit, nikdy neříkejte, že mám vaší práci oceňovat, protože tím podporujete mého otce. Tímto způsobem si získáváte mé trvalé celoživotní nepřátelství. Vaše vlastní zájmy mohu pochopit, možná s nimi i souhlasím; ale podle e.e.cummings cituji Olafa: there is some s I will not eat.[6]

Paul Zukofsky napsal v dopise, že jeho hlavním zájmem je získávat příjmy z vlastnictví autorských práv na otcovu práci, ne cenzurovat to, co by se mělo říkat. Také by se mohlo stát, že nějaké neočekávané potíže a náklady na psaní o Louisu Zukofskym ovlivní odkaz básníka.

Následující vydání přeložili do francouzštiny Serge Gavronsky a François Dominique:

• „A“ – 1–11 (Dijon: Editions Virgile, 2001).
• „A“ – 12 (Dijon: Editions Virgile, 2009).
• „A“ – 13–18 (Dijon: Editions Virgile, 2012).
• „A“ – 19–23 (Dijon: Editions Virgile, 2014).