Litevské knížectví

Litevské knížectví (latinsky Ducatus Lithuaniae, litevsky Lietuvos kunigaikštystė) byl od 13. století do roku 1413 územní celek a jádro Litevského velkoknížectví. Knížectví, nazývané někdy jako Vlastní Litva, vzniklo a po celou dobu existovalo paralelně v rámci velkoknížectvím a bylo obýváno zejména etnickými Litevci, protože tato oblast stojící za vznikem velkoknížectví byla původním územím litevských kmenů, zatímco ostatní území velkoknížectví byla obývána východními Slovany a dříve náležela ke Kyjevské Rusi. Litevský stát tyto země postupně získal skrze svou expanzi.

Pohled na krajinu kolem Kernowe, která byla středem litevského státu v 11.–13. století

Litevské knížectví Lietuvos kunigaikštystė 13. století–1413  →
geografie Litva v době velkoknížete Mindaugase
hlavní město:	Voruta (hypotetické v 13. stol.) Kernowe (od 1279–asi 1321) Trakai (asi 1321–1323) Vilnius (od roku 1323)
obyvatelstvo
národnostní složení:	Litevci, Žemaité
jazyky:	litevština, žemaitština
náboženství:	litevské polyteistické (pohanské), římskokatolické
státní útvar
státní zřízení:	feudální monarchie
mateřská země:	Litevské velkoknížectví (do 1251) Litevské království (1251–1263) Litevské velkoknížectví Litevské velkoknížectví (od 1263)
vznik:	13. století
zánik:	1413 – zrušeno, horodelská unie
státní útvary a území
předcházející: kmeny Litevců následující: Polsko-litevská unie

Složení obyvatelstva velkoknížectví bylo odlišné také po stránce náboženské. Etničtí Litevci byli až do 14. století převážně vyznáním pohany (ctící původní litevské kulty), zatímco slovanští Rusové mimo Vlastní Litvu byli pravoslavnými křesťany. Propast mezi oběma skupinami obyvatel velkoknížectví nezacelilo později ani uzavření krewské unie s Polskem, kdy byli Litevci nuceni se stát římskými katolíky. Litevské knížectví bylo zrušeno v důsledku uzavření horodelská unie.