Lewisit

Lewisit se připravuje adicí chloridu arsenitého na acetylen:

AsCl₃ + C₂H₂ → ClCHCHAsCl₂

S vodou lewisit (podobně jako jiné chloridy arsenu) hydrolyzuje za vzniku kyseliny chlorovodíkové:

ClCHCHAsCl₂ + 2 H₂O → ClCHCHAs(OH)₂ + 2 HCl

Tato reakce probíhá rychleji v zásaditých roztocích, kdy vzniká jako vedlejší produkt jedovatý (ale netěkavý) arsenitan sodný.

Lewisit snadno proniká oděvem i gumou. Při kontaktu s kůží způsobuje okamžitou bolest a svědění s vyrážkou a otokem. Během asi 12 hodin se vytvoří velké, kapalinou naplněné puchýře (podobně jako při expozici yperitu).[1] Vzniká těžké poleptání. Při vstřebání dostatečného množství může dojít k systémové otravě s nekrózou jater a k smrti.

Při vdechování způsobuje pálivou bolest, kýchání, kašel, zvracení, případně plicní edém.[1] Při požití vyvolává silnou bolest, nauzeu, zvracení a poškození tkáně.[1] Vniknutí do oka má za následek bodavou bolest, silné podráždění až zpuchýřování a zjizvení rohovky.[2] Mezi celkové příznaky patří neklid, slabost, snížená teplota a nízký krevní tlak.

Lewisit se obvykle vyskytuje ve směsi s lewisitem 2 (bis(2-chlorethenyl)chlorarsan) a lewisitem 3 (tris(2-chlorethenyl)arsan).

V polovině roku 2006 se Japonsko dohodlo s Čínou na likvidaci zásob lewisitu v severovýchodní Číně, které tam zanechala japonská armáda během druhé světové války. Za posledních dvacet let došlo k úmrtím v souvislosti s náhodnou expozicí lewisitu z těchto zásob.[3]

Jako protijed byl za druhé světové války britskými biochemiky vyvinut dimerkaprol neboli BAL (British anti-Lewisite). Tato látka je i v současnosti používána k detoxikaci při otravách arsenem, rtutí, zlatem, olovem a jejich jedovatými sloučeninami a dalšími jedovatými kovy a jejich jedovatými sloučeninami.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lewisite na anglické Wikipedii.