Lars Emil Johansen

Lars Emil Johansen se narodil 24. září 1946 jako mladší syn bývalého státního rady Kristiana Johansena (1915–1958) a porodní asistentky Elisabeth Johansenové (rozené Henningsenové) (1907–1993) Je vnukem Johana Henningsena (1876–1952).[1] Po otcově brzké smrti se rodina v roce 1958 přestěhovala do Uummannaqu. Protože oba jeho rodiče zasedali v zemské radě, byl Lars-Emil již v dětství a mládí politicky ovlivňován. V roce 1970 složil učitelskou zkoušku v Grónském semináři v Nuuku. Poté začal pracovat jako učitel v Nuuku.[2]

V roce 1971 kandidoval ve volbách do Grónské zemské rady a byl zvolen, přestože mu bylo pouhých 24 let. Ve stejném roce začal spolu s Jonathanem Motzfeldtem a Mosesem Olsenem budovat hnutí za nezávislost nazvané Sujumut. V tom samém roce co byl prvním náhradníkem za Mosese Olsena ve volbách do Folketingu.[3] O dva roky později sám kandidoval ve volbách do Folketingu a byl zvolen. Byl opětovně volen do Folketingu v letech 1975 a 1977.[1] V roce 1977 se Sujumut stal stranou Siumut a Lars Emil se stal tajemníkem strany, poté místopředsedou a v letech 1979–1980 krátce předsedou.[4]

V roce 1979 byla i díky významné aktivitě Johansena konečně zaveden grónská samospráva. Ve stejném roce kandidoval v prvních parlamentních volbách a byl zvolen do Grónského parlamentu. Byl druhým nejmladším poslancem. Ve svých 32 letech byl jmenován ministrem hospodářství ve první Motzfeldtově vládě. Ve volbách v roce 1983 byl znovu zvolen a následně jmenován ministrem rybolovu, obchodu a průmyslu v druhé Motzfeldtově vládě.[4]

Po volbách v roce 1984 se opět stal ministrem rybolovu, obchodu a průmyslu v třetí vládě Jonathana Motzfeldta. V únoru 1986 z vlády odstoupil. Při této příležitosti byl jmenován do čela střední školy Sulisartut Højskoliat. V květnu 1986 se ze stejného důvodu vzdal i poslaneckého mandátu.[5]

O necelý rok později si jako ředitel Sulisartut Højskole vzal dovolenou před parlamentními volbami, aby se mohl soustředit na volební kampaň.[6] Byl úspěšně zvolen znovu. Protože však Siumut pod vedením šéfa vlády Jonathana Motzfeldta poprvé získal méně než 40 % hlasů a dokonce skončil těsně druhý za Atassutem, vznikl ve straně boj o moc, který požadoval, aby Jonathan Motzfeldt nepokračoval v čele vlády a aby ho v čele strany nahradil Lars Emil Johansen.[7] S podporou Inuit Attaqatigiit se Jonathanu Motzfeldtovi podařilo zůstat v čele vlády, nicméně v srpnu 1987 jej Lars Emil Johansen připravil o křeslo předsedy strany.[8][9] V roce 1988 se vzdal funkce ředitele Sulisartut Højskoliat.[4]

V parlamentních volbách 5. března 1991 získal Lars Emil Johansen 957 hlasů v lidnatějším volebním obvodu Střední Grónsko a Jonathan Motzfeldt 916 hlasů v obvodu Jižní Grónsko. Po volbách nebylo jasné, kdo bude zemi vést. Opět došlo k boji o moc a bylo rozhodnuto, že mezi dosavadním předsedou a předsedou strany rozhodne sjezd strany Siumut ve dnech 16. a 17. března 1991.[10] Hlasovat mohlo 18 členů sboru a výkonného výboru strany. Hans Pavia Rosing oznámil svůj úmysl hlasovat pro Jonathana Motzfeldta, ale nemohl se dostavit a jeho zástupce Benedikte Thorsteinsson hlasoval pro Johansena, který tak vyhrál volby poměrem hlasů deset ku osmi.[11] Johansen po svém zvolení do čela vlády vytvořil koalici s Inuit Ataqatigiit. Jeho první kabinet zahrnoval pět ministrů ze strany Siumut a dva ministry z Inuit Attaqatigiit.[12]

V parlamentních volbách v roce 1995 byl znovu zvolen a navzdory předchozí uspokojivé spolupráci s Inuit Ataqatigiit po volbách překvapivě vytvořil koalici s Atassut. V jeho druhém kabinetu zasedlo pět ministrů ze Siumutu a dva ministři z Atassutu.[13] 19. září 1997 Lars Emil Johansen nečekaně rezignoval na funkci předsedy vlády a stal se místopředsedou Královského Grónska.[14] Současně se vzdal i poslaneckého mandátu. Jeho předchůdce ve funkci, Jonathan Motzfeldt, ho opět nahradil v čele strany a vlády.

V roce 2001 se vzdal vedoucího postu v Královském Grónsku a vrátil se do politiky. V roce 2001 kandidoval ve volbách do Folketingu a byl do něj po 22 letech znovuzvolen. V roce 2005 byl znovuzvolen ve volbách do Folketingu. V témže roce kandidoval také v parlamentních volbách 2005 a po osmileté absenci byl také znovuzvolen do Grónského parlamentu. Poté, co Inuit Ataqatigiit na konci dubna 2007 opustili koalici Hanse Enoksena, byl 1. května Lars-Emil Johansen jmenován novým ministrem financí a zahraničních věcí ve Enoksenově vládě. V témže roce obhájil své křeslo ve Folketingu. 30. května musel opustit vládu a nahradila jej v čele resortu Aleqa Hammondová.[1][15][16]

V parlamentních volbách v roce 2009 již nekandidoval. V roce 2011 nekandidoval ve volbách do Folketingu a 40 let po svém prvním zvolení do zemské rady oznámil odchod do politického důchodu. Výslovně vyloučil, že by v příštích parlamentních volbách znovu kandidoval.[17]

Na žádost svých stranických kolegů přesto kandidoval v parlamentních volbách v roce 2013 a byl znovu zvolen do Inatsisartutu.[18] Po volbách byl zvolen předsedou parlamentu.[19] V parlamentních volbách v roce 2014 obhájil poslanecký mandát a stal se opět předsedou parlamentu. 8. února 2017 byl zvolen předsedou nové ústavní komise, což vedlo ke kritice kvůli jeho pozici předsedy parlamentu, a proto se 8. března 2017 dobrovolně této funkce vzdal.[20][21] Od listopadu 2017 do ledna 2018 byl na zdravotní dovolené kvůli operaci srdce. V roce 2018 definitivně ukončil politickou kariéru.[22]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lars-Emil Johansen na německé Wikipedii.