LGBT práva v Estonsku

Stejnopohlavní sexuální styk, který byl v celém Sovětském svazu nezákonný, se v Estonsku dekriminalizoval v roce 1992. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro obě orientace sjednocený na 14 let od r. 2001.[2]

Homosexuální jednotlivci se mohou stát osvojiteli dětí a stejnopohlavním párům je umožněno vykonávat pěstounskou péči. Stejnopohlavní páry nemohou společně adoptovat děti, protože tu zákon omezuje pouze na manželské páry, přičemž stejnopohlavní sňatky nejsou v Estonsku legální. Nicméně estonská verze zákona o partnerském soužití počítá i se společnou výchovou dětí a přiznává registrovaným partnerům právo osvojit si dítě jejich stejnopohlavního protějšku a lesbickým ženám podstupovat umělé oplodnění.

Pro přijetí do EU muselo Estonsko harmonizovat svůj právní řád v souladu se směrnicemi EU požadujících přijetí antidiskriminačních zákonů, které zakazují homofobní diskriminaci na pracovišti. Příslušný zákon začal platit od 1. května 2004. Právo na rovné zacházení při odvodech branců bylo přijato 1. ledna 2009 a obsahuje i zákaz diskriminace jiných sexuálních orientací v dalších oblastech, jako je zdravotní péče, sociální zabezpečení, vzdělávání a přístup ke zboží a službám.[15][16]

Od r. 2006 je trestná podněcování k nenávisti na základě sexuální orientace.[15]

Gayové, lesby a bisexuálové NESMĚJÍ otevřeně sloužit v estonské armádě.

Od června 2002 mohou v Estonsku translidé procházet úřední změnou pohlaví, aniž by byli nuceny k chirurgickému zásahu, sterilizaci, případně rozvodu.[1]

Tallinn Pride 2017

Homosexualita byla v rámci celého Sovětského svazu ilegální, vč. Estonské SSR, přesto se ale situace v okupovaném Estonsku zdála být nejliberálnější v porovnání s ostatními sovětskými socialistickými republikami. V polovině 80. let fungoval v Tallinnu neoficiální gay bar. Homosexuální kultura zažívala největší rozmach v Tallinnu a Tartu.[17] Otázka gay života mimo tato města je neznámá. První konference věnovaná otázce sexuálních menšin se odehrála v Tallinnu, v roce 1990, krátce před Rozpadem SSSR. V tu samou dobu bylo založeno Estonské lesbické sdružení (Eesti Lesbiliit).[18]

Pochody hrdosti se konají v Tallinnu od r. 2004.^[zdroj?]

V červnu 2006 požádal nizozemský velvyslanec v Estonsku Hans Glaubitz o přeložení na nizozemskou ambasádu do Montréalu kvůli pokračujícím homofobním a rasovým útokům mířeným proti jeho partnerovi, afrokubánskému tanečníkovi Raúlovi Garcíovi Laovi, ze strany Estonců v hlavním městě Tallinnu. Laxní postoj estonských úřadů měl za následek velkou mezinárodní ostudu kvůli incidentu.[19]

Od 6. června do 12. června 2011 bylo Estonsko hostitelskou zemí Baltic Pride, festivalu podporujícího větší podporu a povědomí LGBT osob. Hlavními mluvčími byli Riho Rahuoja, zástupce ředitele odboru pro sociální začleňování estonského ministerstva práce, Christian Veske, ředitel odboru pro rovnost pohlaví téhož resortu, Kari Käsper, projektový manažer kampaně „Různorodost obohacuje“ estonského centra pro lidská práva, Hanna Kannelmäe z neziskové organizace estonské gay mládeže, americký velvyslanec v Estonsku Michael C. Polt, britský velvyslanec v Estonsku Peter Carter a britská aktivistka Clare B. Dimyon, která 31. března uvedla výstavu „Hrdí na svou identitu“ v tallinském Solaris Centre. Výstava „Hrdí na svou identitu“ zahrnovala fotografie leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů na nejrůznějších festivalech hrdosti v Evropě, včetně fotografií estonských LGBT osob.[20]

Po anti-gay útocích v roce 2007 se v Tallinnu až do roku 2017, kdy se jej zúčastnilo přibližně 1800 lidí, neodehrál žádný další festival gay pride.[21][22] Pochod hrdosti podpořilo několik zahraničních ambasád, včetně americké, britské, francouzské, německé, lotyšské a litevské.[23]

Podle průzkumu uskutečněného v roce 2000 souhlasilo 50 % zkoumaných mužů a 63 % zkoumaných žen s tím, že stejnopohlavní sexuální aktivita mezi dospělými lidmi je čistě jejich soukromou záležitostí, do níž nemá stát právo zasahovat, zatímco 29 % mužů a 25 % nedokázalo jednoznačně odpovědět, jaký mají názor.[17]

V Eurobarometru, publikovaném v prosinci 2006, souhlasilo 21 % Estonců s legalizací stejnopohlavního manželstvím, zatímco 14 % by bylo pro adopce dětí homosexuálními páry (průměr EU: 44 % a 33 %).[24]

Podle Eurobarometru z roku 2008 by si pouze 13 % Estonců dokázalo představit, že by jejich kamarádem, nebo známým byl člověk s homosexuální orientací (průměr EU 34 %). Nicméně se Estoncům podařilo překonat evropský průměr v ochotě přiznat sexuálním menšinám rovná práva a rovné příležitosti.[25]

V průzkumu z června 2009 souhlasilo 32 % Estonců s tím, že by zákon měl homosexuálním párům garantovat stejná práva, jako heterosexuálové. Největší podporu 40 % vyjádřily mladší ročníky, zatímco ze starší generace souhlasilo pouze 6 %.[26]

V září 2012 se v průzkumu vyslovilo 34 % Estonců pro legalizaci stejnopohlavního manželství a 46 % pro registrované partnerství. Podle etnika by s registrovaným partnerství souhlasilo 51 % etnických Estonců a 35 % etnických Rusů.[27]

V Eurobarometru 2015 řeklo 44 % Estonců, že by gayové, lesby a bisexuálové měli mít stejná práva, jako heterosexuálové, zatímco 45 % respondentů bylo proti. 31 % Estonců podpořilo stejnopohlavní manželství.[28]

Průzkumu uskutečněný mezi 28. březnem 2017 a 10. dubnem 2017 shledal, že zatímco podpora registrovaného partnerství se za celé tři roky nezměnila (45-46 %), podpora stejnopohlavního manželství vzrostla na 39 % pro a 52 % proti (ve srovnání s 60 % proti v roce 2012 a 64 % proti v roce 2014).[29][30][31] Taktéž se ukázalo, že akceptace homosexuality stoupla z 34 % v roce 2012 na 41 % v roce 2017, zatímco 52 % bylo proti.[32]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Estonia na anglické Wikipedii.

• LGBT práva v Evropě
• LGBT práva v EU