Kyjatická kultura

Zformovala se z domácí pilinské kultury s prvky a impulsy ze sousedních kultur. Za přímý impuls změn je považována expanze z prostředí gávské kultury do mladopilinského prostředí ve stupni Hallstatt A1 (HA1). Později se na jejím vývoji podílela lužická kultura a částečně kultury středodunajských popelnicových polí. Pojmenovaná je podle eponymní lokality v Kyjaticích.

Nositelé kyjatické kultury sídlili na dnešním jihu středního Slovenska a v severní části středního Maďarska. Severní a západní hranice se shoduje s hranicí rozšíření pilinské kultury. Osídlena byla Ipeľská, Lučenská a Rimavská kotlina, Krupinská planina, Cerová vrchovina a jižní svahy západní části Slovenského rudohoří. V Maďarsku tvoří její západní hranici pahorkatina Gödöllő, resp. údolí Iplu. Jižní hraniční linie probíhala podél pohoří Mátra a Bukových hor. Východní hranici tvořil Slovenský kras a řeky Bodva a Slaná, v Maďarsku je osídlení doloženo až po Hornád. Osídlení nezasahovalo do Košické kotliny. V severním Maďarsku žil lid kyjatické kultury především v kotlinách a údolích řek Iplu, Rimavy, Slané, Bodvy a Hornádu a osídlil oblasti jmenovaných pohoří. Základními sídlištními formami byla otevřená nížinná sídliště, jeskynní sídliště a výšinná sídliště často fortifikovaná – hradiště. Z celého územního rozšíření této kultury známe přibližně 300 lokalit, z nichž jen několik bylo zkoumáno systematicky (Radzovce, Kyjatice).

Osídlení zabírá druhou polovinu mladší doby bronzové a pozdní dobu bronzovou (stupně HA1/HA2-HB/HC1), což v absolutním datování zahrnuje období 1100 – 750/700 př. n. l.

O prvních památkách z období mladší a pozdní doby bronzové, které přísluší kyjatické kultuře informovala B. Němcová ve Slovenských starožitnostech. Památky kyjatické kultury se evidovaly během desetiletí spolu s pilinskými nálezy. Jan Eisner je zahrnul do mladšího tzv. pokoradzkého stupně pilinské kultury. Rovněž keramiku kyjatické kultury ze Silické ledové jeskyně spojoval s pilinskou kulturou J. Böhm. P. Patay také pokládal tento materiál za mladší projev pilinské kultury a N. Kalicz ji spojoval s gávskou kulturou.

Souhrnnou klasifikaci podal J. Paulík v roce 1962 a použil termín kyjatická kultura. Počátky kyjatické kultury datoval do HA1/HA2 a konec datoval do období objevení se thrácko-kimerských kmenů. Geneticky odůvodnil kyjatickou kulturu z domácí pilinské složky spolu s vlivy gávské a podolské, ale jako hlavní složku uváděl lužickou kulturu.

Zásadní poznatky na vznik kyjatické kultury přinesly výzkumy Václava Furmánka (Radzovce, Kyjatice). Zdůvodnil opodstatněnost vyčlenění kyjatickej kultury a prokázal genetickou návaznost obou kultur na keramickém materiálu z pohřebiště v Radzovcích. Díky průzkumům a záchranným akcím V. Furmánka se podařilo zachytit několik hradišť a sídlišť kyjatické kultury.

Rozborem materiálu ze severního Maďarska potvrdil oprávněnost vyčlenění této kultury T. Kemenczei. Dodal, že kyjatická kultura vznikla smícháním pilinské a lužické kultury s vlivy středodunajskými. Při monografickém zpracování v roce 1984 zdůraznil roli lužické kultury, přičemž v oblasti Slané a Hornádu uvažuje přímo o expanzi.

Jsou situována především v údolích řek a v kotlinách, na mírných vyvýšeninách nebo svazích, v blízkosti vodních toků a často na stejných polohách, kde byla i sídliště pilinské kultury. Sídliště svým charakterem svědčí o usedlém způsobu života, chovu zvířat a vyspělém zemědělství. Materiál z otevřených sídlišť je znám většinou z povrchových sběrů a průzkumů. Systematický výzkum se vedl na sídlištích v Radzovcích, částečně v Kyjaticích, Stránské a Čeľovcích. Dlouhodobější výzkum se vedl na výšinném sídlišti Hradová v Tisovci.

Na území Maďarska byla zkoumána sídliště v Sajószentpéteri, Hangon, Mátraszőlős.

Sídlištních fenoménem nositelů kyjatické kultury je osídlení jeskyní v pozdní době bronzové. Oblast rozšíření této kultury zahrnuje i krasovou oblast Slovenska a geograficky s ní související severomaďarské jeskyně v Bukových horách a Bakoňském lese. Díky badatelské činnosti J. Bárty byla většina z nich přezkoumána a sebrán archeologický materiál (Chvalovská jeskyně, Jasovská jeskyně, Majda-Hrašková, Majkova jeskyně, Silická ľadnica). K posledně objeveným jeskynním lokalitám patří jeskyně Praslen v Rybníku.

Téměř ve všech obyvatelných jeskyních Bukových hor z území Maďarska se objevily nálezy příslušející kyjatické kultuře – např. Szendrö, Szeleta-Miskolc, Baradla-Aggtelek. K interpretaci několika jeskynních lokalit jako míst kultovních praktik dokládají zejména antropologické nálezy se stopami násilných zásahů – Majda-Hrašková, Kostrová jeskyně, Chvalovská jeskyně.

Obecně se dá říci, že obyvatelstvo se ke stavbě opevněných sídlišť rozhodovalo ze tří podstatných důvodů: na obranu proti nepřátelským útokům, pro kontrolu obchodních cest nebo z nezbytnosti hospodářských čí politických center.

Budování výšinných hradišť s mohutnou fortifikací se na území kyjatické kultury zachytilo ve více případech, zejména v pozdní době bronzové (HB). Markantním rozdílem mezi jednotlivými hradišti je jejich velikost. Některé areály hradišť nedosahují ani velikost 0,5 ha (Breznička – „Hrádok“, Hradište – „Hrádok“, Kotmanová – „Pohanský hrad“, Šivetice – „Múrik“, Točnica–Uderiná – „Hradište“. Reprezentují tzv. skupinu opevněných útočišť – refugia. Jejich opevnění sestávalo z valu, někdy jen na jedné straně a z příkopů, avšak využívala zejména přírodní vlastnosti terénu. Hradiště s větší rozlohou, s mohutnější fortifikací a stopami výrazného osídlení byla většinou osídlena i v následujících obdobích (tzn. Vekerzug, Keltové, Slované). Jako opevnění sloužil systém příkopů, zemní valy a vhodná konfigurace terénu. Lid kyjatické kultury si hradiště budoval na vysokých kopcích a horských planinách . Na slovenském území se evidují hradiště na lokalitách Bôrka – „Vrania skala“, Horné Plachtince – „Pohanský vrch“, Ľuboreč – „Lysec“ a Málinec – „Zámok“.

Počátek osídlení opevněných sídlišť z území Maďarska datuje několik badatelů do stupně HA1, jenž ještě zahrnuje mladopilinský stupeň (Benczúrfalva-(Szécsény-) Majorhegy). Na území Maďarska si lid kyjatické kultury budoval hradiště v oblasti pohoří Börzsöny, Cserhát, Mátra a Bukových hor. Z Bukových hor jsou známa opevněná sídliště Felsőtárkány-Várhegy, Szilvásvárad-Töröksánc a Bükkszentlászló-Nagysánc. Na posledně jmenovaném se našly dva hromadné nálezy bronzů. Zánik hradišť kyjatické kultury v Maďarsku je možno sledovat v jistém časovém předstihu oproti zániku hradišť na území Slovenska. Je pravděpodobné, že tento jev souvisí s tlakem a posunem stepních etnik z východu v období thrácko-kimerských vlivů v průběhu pozdní doby bronzové (HB1 až HB2).

Nositelé kyjatické kultury se pohřbívali na plochých žárových pohřebištích. Pohřbívání kontinuálně navazuje na pohřebiště lidu pilinské kultury. Nejrozsáhlejším zkoumaným pohřebištěm je pohřebiště pilinské a kyjatické kultury v Radzovcích (dohromady 1334 hrobů – 255 patří kyjatické kultuře, 30 hrobů patří přechodnému pilinsko-kyjatickému horizontu). Obecně se považují pro starší fázi charakteristické skříňkové hroby, které tvořily kompaktní skříňku. Ve rozvinuté fázi nahradilo skříňku obložení hrobu kameny, které vyznačovaly původní půdorys hrobové jámy a v části hrobů byl pouze plochý kámen, který sloužil jako podložka pro popelnici. V závěrečné fázi se již obkládání kameny nevyskytuje. V pohřebním ritu lidu kyjatické kultury se vyskytuje i kenotaf. Z území kyjatické kultury se dosud eviduje dohromady přes 40 pohřebišť. K významným patří pohřebiště v Kyjaticích, Podrečanech, Radzovcích a nedávno zkoumané Cinobani. Z maďarského území byla zkoumána pohřebiště v Szajlu, Ózdu a Salgótarján-Zagyvapálfalvě.

Usazování "thrácko-kimerských" skupin v severní části Velké maďarské nížiny přineslo s sebou na území kyjatické kultury důležité změny. Tyto skupiny obyvatelstva pronikly od severního pobřeží Černého Moře podél dolního Dunaje a Tisy do Velké maďarské nížiny, na území lidu gávské kultury, ale usadily se i na území obývaném kyjatickým obyvatelstvem na úpatí Mátry a Bukových hor. Domácí obyvatelstvo si ukládalo v tomto období množství depotů bronzových předmětů typu Hajdúböszörmény (podle A. Mozsolics-HB1). Horská oblast nebyla těmito etnickými skupinami dotčena, takže tam mohl přežívat lid kyjatické kultury.

V průběhu pozdní doby bronzové se v prostoru jihozápadního Slovenska objevuje svérázná skupina památek mezőcsátské kultury. Je zachycena pouze v kosterních hrobech pro ně s typickým vybavením. Hrob z Ivanky u Nitry obsahoval centrální nádobu kyjatického typu.

Zánik kyjatické kultury je dosud nevyřešený. Výskyt kyjatické keramiky v mezőcsátských hrobech je dokladem o přežívání pravděpodobně jen několika skupin lidu kyjatické kultury, ale na druhé straně je možné, že kyjatická kultura přežila v horských těchto oblastech Slovenska až do počátku halštatské doby. Na území Maďarska zanikají hradiště o něco dříve, což by se dalo vysvětlit tlakem zmíněných cizích kmenů.