Karibská krize

Více než 100 amerických balistických raket Jupiter vyzbrojených jadernými hlavicemi a schopných zasáhnout Moskvu bylo v roce 1961 rozmístěno v Itálii a Turecku

Mezitím se v Moskvě zrodila operace Anadyr, jejíž náplní byl projekt vybudování sovětských vojenských základen na Kubě. Tento plán byl vymyšlen jako odpověď na rozmístění amerických střel v Turecku a Itálii. Během jara 1962 bylo o operaci definitivně rozhodnuto a v květnu na Kubu vyrazila sovětská delegace, která měla vyjednat souhlas kubánské vlády. Toho se jí také dostalo (souhlas byl bez váhání a jednohlasný) a v červnu už Chruščov potvrzoval sestavu velitelského sboru pro operaci a na Kubu byla zároveň vyslána další sovětská delegace, která s Havanou uzavřela sovětsko-kubánskou vojenskou smlouvu.

Od 12. července začal probíhat přesun vojenského materiálu a personálu na Kubu. Tehdy selhala americká rozvědka. Washington totiž o dění na Kubě dostal informace až koncem srpna. První varování, jako reakci na tyto informace, dostala Moskva 4. září 1962, zároveň Spojené státy povolaly do akce 150 tisíc záložních vojáků. Na toto varování Chruščov odpověděl prohlášením, že na Kubě žádné sovětské rakety neumístí. V té době už rakety ale na Kubě byly.

Prezident Kennedy a generál Curtis LeMay, který byl stoupencem tvrdé linie, 18. října 1962

O necelý měsíc později založil prezident John Fitzgerald Kennedy, na základě pozorování průzkumných letounů, zvláštní skupinu CIA pro Kubu. Ve stejné době probíhalo zasedání Valného shromáždění OSN, kde kubánský prezident Osvaldo Dorticos Torrado reagoval na kritiku militarizace prohlášením, že země pouze reaguje na hrozbu vnější agrese.

Za další týden, 16. října 1962, se prezidentu Kennedymu dostaly do rukou snímky sovětských základen na Kubě. Okamžitě svolal schůzi se svými poradci, na které byla řešena otázka možného zásahu, případně jeho charakteru a možných rizik.

O dva dny později měl Kennedy v rukou další snímky Kuby. Zcela zřetelně z nich vyčetl rychlý postup sovětských prací. Podle vědecké analýzy nové ozbrojení „ostrova svobody“ ohrožovalo životy 80 milionů Američanů raketami Sandal SS-4 s doletem 2000 km, rakety Skean měly dosah 5000 km a tudíž by se jednalo o přímé ohrožení USA. Opět, tentokrát naléhavěji, diskutoval americký prezident se svými poradci o možnostech obrany proti takovému ohrožení a sovětských reakcích na taková opatření. Ještě téhož dne v 17 hodin se Kennedy setkal se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na této schůzce Gromyko vznesl požadavek, aby Spojené státy přestaly ohrožovat Kubu, a zároveň konstatoval, že Sovětský svaz Kubě pouze pomáhá s modernizací zemědělství a jen Kubě poskytuje malé množství obranných zbraní. O raketách na schůzce nepadlo ani slovo. Gromyko o nich pochopitelně nezačal a udivený Kennedy nakonec také ne.

Spojené státy se nakonec, přes veškeré dohady, rozhodly reagovat na ohrožení námořní blokádou Kuby. Bylo rozhodnuto, že půjde pouze o čistě vojenskou blokádu a útočit budou Spojené státy pouze v případě selhání tohoto opatření. První vojenská opatření začala 22. října 1962 v pravé poledne. Tentýž den v 19:00 vystoupil prezident Kennedy v televizi a v rozhlase. Ve svém projevu vysvětloval svým občanům následující akci. Ta začala 24. října v 10:00. Den před tím se Rada Organizace amerických států usnesla na ukončení dodávky zbraní na Kubu. Zároveň počaly kubánské jednotky obléhat Guantánamo. Před polednem 23. října dorazila do Washingtonu odpověď na chystanou blokádu. Moskva se v ní postavila naprosto proti akci Spojených států a označila ji za ohrožení světového míru, vměšování se do cizích záležitostí apod.

Námořní blokáda Kuby: P-3A-20-LO Orion (BuNo 150497) od VP-44, torpédoborec USS Barry (DD-933) (třída Forrest Sherman) a sovětská nákladní loď Metallurg Anosov (16 251 dwt; IMO 5233456)

Po započetí blokády se sovětské lodě, které nebyly podpořeny ponorkami, které pluly daleko za obchodními loděmi a byly to snad nejhorší dieselelektrické ponorky, které mohli Sověti do této akce zapojit, zastavily na hranici blokády na základě signálů vysílaných z USA válečných lodí (některé se obrátily k návratu), tankery podle dohody mohly projet. Na území Kuby však nadále probíhala kompletace již dovezených raketových systémů. V Severní Americe začala probíhat preventivní opatření (otevírání krytů, poplašné cvičení aj., zároveň začala velká nákupní horečka), vláda Spojených států začala zvažovat i embargo na dovoz ropy na ostrov a také začala nacvičovat v Západním Berlíně. Obávala se, že by se konflikt mohl přenést i tam.

O dva dny později Chruščov poprvé uznal existenci raket na Kubě a také prvně naznačil možnost kompromisu, o další den později vznesl jako základní požadavek stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Ve stejný den, tedy 27. října, dali Sověti jasně najevo, že nenechají tuto situaci jen tak, a tak byl na popud sovětského důstojníka nad Kubou sestřelen americký špionážní letoun Lockheed U-2, jeho pilot major Rodolf Anderson, Jr. zahynul. To mělo za následek zamyšlení Kennedyho nad vážností situace a tak napsal další rozhořčený dopis pro Nikitu Chruščova, ve kterém se prezident Kennedy rozčiloval nad sestřelením letounu, který podle mezinárodního práva porušil územní celistvost Kuby a nad pokračující výstavbou sovětských základen na Kubě. V dopise Kennedy definitivně prohlásil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu jasné ultimátum požadující stažení sovětských raket do 48 hodin. Zároveň uvedl, že pokud se tak stane, Spojené státy upustí od blokády Kuby a budou garantovat i její bezpečnost. Ultimáta se Sovětský svaz nezalekl, protože dál stupňoval své požadavky.

Chruščov odpověděl již druhý den, 28. října, dopoledne. Jeho odpověď byla naprostým šokem pro Kubu a úlevou pro zbytek světa: Chruščov souhlasil se stažením zbraní z Kuby, ale vymínil si, že budou staženy rakety z Itálie a Turecka. Kennedy vyšel vstříc Sovětům a slíbil, že rakety z Turecka a Itálie odstraní. Hned další den byly nařízeny demontážní práce ze sovětské strany.

(V projevu k poslancům Nejvyššího sovětu v prosinci 1962 prohlásil Chruščov, že rakety byly staženy poté, co se USA zavázaly, že ani ony ani jiné státy Kubu nenapadnou. Tím mělo být podle sovětské interpretace dosaženo obranného cíle a rakety mohly být odstraněny. O amerických raketách v Itálii a Turecku se nezmínil.[3])

Tímto souhlasem se hrozící horká válka stala opět studenou válkou a hrozba jaderné katastrofy byla odložena na neurčito. I přes zdlouhavé jednání o přesných podmínkách stažení zbraní spory nastaly kolem určování, co je ještě obranná a co už útočná zbraň (tento spor se týkal především letounů Iljušin); největší problém byl ale s Castrovým odmítnutím kontroly odsunu sovětských zbraní. Fidel Castro se totiž cítil naprosto ošizen a vyřazen z veškerého jednání a neuklidnil ho ani příjezd Anastáze Mikojana, který měl za úkol vysvětlit mu všechny důvody vynechání kubánské vlády z jednání. Jako hlavní důvody uvedl nedostatek času a také argument, že v případě útoku jadernou zbraní by Kuba nebyla jen poškozena jako světové velmoci, ale rovnou by zmizela z mapy světa.

V téže době, kdy Mikojan uklidňoval rozčileného Castra, pobýval v New Yorku náměstek sovětského ministra zahraničí Vasil Kuzněcov, který zde vyjednával přesnou podobu sovětsko-americké dohody. Blokáda Kuby byla definitivně odvolána 20. listopadu 1962 po splnění Kennedyho požadavků. Sovětský svaz souhlasil i s kontrolou demilitarizace, ovšem jednání o tomto kroku elegantně přehodil na Kubu, coby suverénního státu. Jednání sice ještě pokračovala, Chruščov s Kennedym si vyměnili několik dalších dopisů (ty se však týkaly spíše budoucnosti vztahů s Kubou než minulé krize), ale karibská krize pomalu utichala. A to i přesto, že americké závazky ke Kubě písemně potvrdil až Henry Kissinger v roce 1970.