Jan Zázvorka starší

V letech 1901–1906 vystudoval architekturu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jana Kotěry a do roku 1914 pracoval v jeho ateliéru. Za první světové války byl v roce 1914 zajat na ruské frontě. Vstoupil do československých legií[2], kde byl velitelem roty a později praporu. Účastnil se jako člen československé delegace mírových jednání v Irkutsku. Z Vladivostoku se vrátil „západní cestou“ na palubě lodi Edelyn přes Panamu.[3]

Po návratu roku 1920 pracoval v ateliéru J. Záruby-Pfeffermanna a roku 1926 si založil vlastní ateliér. Jeho dcera Stella Zázvorková byla herečkou, syn Jan Zázvorka mladší filmovým architektem. Zázvorka byl členem SVU Mánes a Jednoty výtvarných umělců, od roku 1937 řádným členem České akademie věd a umění. V letech 1951 a 1954 získal Státní cenu a zemřel v Praze roku 1963.

Hrob architekta Jana Zázvorky st. na hřbitově v Holešovicích

Realizoval řadu válečných pomníků (Zborov, Terron ve Francii), obytné domy v Praze-Holešovicích, v letech 1927–1929 Vojenské muzeum na Žižkově. Roku 1925 vyhrál soutěž na Národní památník na Vítkově (realizace 1929–1932), což je jeho nejvýznamnější dílo. V roce 1930 postavil Štefánikův dům v Sokolské ulici (roh Kateřinské a nám I. P. Pavlova, později hotel Legie), elektrárnu a jez v Kostelci nad Labem a roku 1931 spolu s K. Roškotem projektoval budovu ministerstva vnitra v Praze na Letné. V letech 1953–1956 projektoval novou budovu Smíchovského nádraží v Praze. [4]