Kostel Nejsvětější Trojice (Praha, Spálená ulice)

V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu památky čerpáno 3 000 000 Kč.[5]

Originálně pojatá vrcholně barokní budova stojí na téměř čtvercovém půdorysu s věží nad presbytářem a bohatě zdobeným dvouetážovým vstupním průčelím, charakteristicky vertikálně trojděleným, a je obrácena do Spálené ulice. Z původních plánů architekta Broggia je patrné, že na fasádových pilastrech zamýšlel korintské hlavice, třebaže mínil v druhé etáži použít iónské; nakonec to však nebylo zrealizováno a hlavice zůstaly v jednom stylu. Boční osy ohraničuje vždy hlavice pilastrů, jež nesou plně vyvinuté kladí, jen lehce přerušené nad okny bočních os segmentovaným vzdutím. Vypuklé erbovní štíty donátorů, Jana Ignáce Putze a jeho manželky, v oválných kartuších a dedikační nápis jsou umístěny nad hlavním vchodem do kostela, nad nimi na fasádě v pásu pod korunní římsou je vyzlacen latinský nápis o zasvěcení kostela SANCTISSIMÆ AC DIVINÆ TRINITATI. Edikulový portál má plně vyvinuté kladí, které hlásá pamětní nápis donátorů: IOANNES IGNATIVS ET THERESIA / BARONES DE PVTZ / ECCLESIAM FIERI FECEREVNT. Ve druhé etáži jsou postranní osy již jen nahrazeny volutově stočenými křídly. Za volutami jsou umístěny sokly, kde se nachází vlevo socha sv. Jana z Mathy s otrokem, vpravo pak sv. Felixe z Valois s parožím. Střední část vymezenou pilastry, které nesou opět plné kladí a ukončuje segmentový štít (v tympanonu s Božím okem v oblacích), prolamuje polokruhově ukončené okno. Vlevo od vstupu do kostela, za krátkým úsekem ohradní zdi s polokruhovou brankou, stojí silně poškozená socha sv. Judy Tadeáše z roku 1734, snad z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Vpravo vedle kostela stojí socha Jana Nepomuckého, nespolehlivě řazená mezi práce Josefa Michaela Brokofa.[3] s darovacím nápisem trinitářů z roku 1719 (chronogram ovšem sochu datuje do doby o čtyři roky pozdější) na soklu[6], umístěná v moderní kubistické edikule.

Pod kostelem jsou dvě klenuté prostory podzemní krypty řeholníků a dobrodinců, které byly otevřeny a zdokumentovány v letech 1982–1983. Jedná se o běžnou součást řádových kostelů barokní doby (podobné se nacházejí u Panny Marie Vítězné i Panny Marie Sněžné, u sv. Klimenta v Klementinu, u sv. Mikuláše na Malé Straně, u Panny Marie na Karlově a ještě u mnohých jiných chrámů). Ačkoli se řádová kronika trinitářů, vytištěná v Praze roku 1726, nedochovala a ani rukopis zdejšího faráře Michaela Maxe Willera z roku 1835 s názvem Heiligste Trinität není k nalezení, z odkazů a závětí příznivců kláštera lze jasně vypozorovat, že krypty existovaly dvě - první klášterní, konventní, "crypta conventus", druhá chrámová, "crypta ecclesiae". V první jmenované se zřejmě nacházely, jak se lze důvodně domnívat, především hroby řádových představených. Těch jich během osmdesáti let stačilo v Praze působit dvacet. V některých případech nejsou známa ani jejich jména, nejčastěji se dají identifikovat dle podpisů na listinách a odkazů v inventářích, z těchto zkoumání se ukázalo, že zastávaly hodnosti představený řádu (minister generalis), představený české řádové provincie (minister provincialis) či představený pražského konventu (minister conventus). Z těch, jejichž jména jsou známa, vynikají především Joannes à Cruce, spoluzakladatel české odnože řádu, Joannes à S. Anthonasio či Martínus ab Ascensione Domini, všichni Španělé a řádoví mistři; řádoví bratři byly v kryptě pohřbíváni jen výjimečně. Nápis u mrtvých, uvádějící jejich jméno, titul, věk, případně datum narození či úmrtí, je většinou latinský, méně často německý. Při zkoumání krypty byly nalezeny dvě vcelku zachované kostry, které byly podrobeny dalšímu zkoumání. Zjistilo se tak, že jde v obou případech o muže, v jednom zhruba třicetiletého, v druhém zesnulého v 20-30 letech. Krátkolebost, která u nich byla zjištěna, je pro dané historické období naprosto typická.[7]

Vnitřek má charakter centrální stavby o 9 klenebních polích se stejně velkým presbytářem na východní straně. 3 × 3 klenební pole jsou téměř stejně vysoká, oddělená pasy a sklenutá střídavě plackami a klášterními klenbami na čtyři štíhlé sloupy s vykousnutými hranami a výraznými hlavicemi. Prostřední loď je nepatrně širší a nad středním polem je kupole s lucernou vyčnívající nad střechu. Zařízení je většinou z druhé poloviny 18. století, drobná křtitelnice z roku 1552 a kované dveře do sakristie z 15. století pocházejí z kostela sv. Martina ve zdi.[8]

Deset cenných původních oltářů ve formě mramorové menzy s vyřezávanými akantovými rámy obrazů bylo vysvěceno roku 1713 a vzácně se dochovalo. Mimo hlavní oltář to jsou oltář Immaculaty, oltář Ecce Hommo, oltář sv. Michala de Sanctis, oltář sv. Anny, oltář sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois, oltář archanděla Michaela, oltář sv. Josefa (sv. Rodiny), oltář sv. Jana Křtitele (Křtu Páně). Ikonograficky významné jsou olejomalby řádových světců a spoluzakladatelů řádu v kartuších na bočních stranách, sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois, jimž se zjevuje anděl s křesťanskými otroky, které mají vykoupit z tureckého otroctví. Další oltář je zasvěcen španělskému trinitáři sv. Michaelu de Sanctis, zobrazenému se Spasitelem, jemuž se klaní a ukazuje na své srdce (zemřel 1624). Třetí oltář sv. Anny Samétřetí je zasvěcen svaté rodině stejně jako oltář sv. Josefa. Oltář sv. Jana Křtitele zobrazuje Křest Kristův. Neméně významná je ve dřevě řezaná a polychromovaná socha Krista Trpitele z téže doby.

K architektonickému řešení interiérů jsou přičítány i nástěnné malby z roku 1779. Nalézá se tu několik zpodobení Boha - na klenbě kněžiště je zobrazován jako Trojjediný, mezi kněžištěm a kupolí Samojediný, v kupoli jako Veliký nad padlými anděly. Dalšími zpodobnění na různých místech interiéru jsou Mocný, bořící zdi Jericha (nyní zabíleno), Svatý, zjevující se Mojžíšovi, Pán života a smrti, přijímající Noemovu oběť po potopě, Stvořitel prvních lidí, Spravedlivý, s příběhem Jonáše, Trestající svatokrádež Heliodorovu, Bůh přijímající oběť Ábelovu, Prozřetelný, s nalezeným Mojžíšem na břehu Nilu a Divuplný s obrácením sv. Pavla. Mřížka oddělující kněžiště není původní, pochází až z 19. století, obdobně jako podlaha z cementových dlaždic. V sakristii jsou dnes valené klenby s pětiokými výsečemi.

Některé obrazy a sochy byly v letech 1777–1780 vyměněny a kostel v duchu dobové zbožnosti vymalován malířem Antonínem Schlachterem. Fresky utrpěly zejména havarijním stavem střechy a statickým poškozením (popraskáním) kleneb v době uzavření kostela pro výstavbu metra v 80. letech 20. století, několikrát byly neodborně obnoveny a restaurovány. Například roku 1879 je restauroval akademický malíř König, silně poškozené části při tom přemaloval ornamentální malbou, což nebývá hodnoceno jako řešení nejvhodnější.[3] V téže době bylo celé zařízení kostela demontováno a vystěhováno do nedalekého Emauzského kláštera. Kazatelna z roku 1770 představuje zajímavou řezbářskou práci pozdního baroka.

Zmínku zasluhují i novorenesanční varhany z konce 19. století, na čelní straně positivu zdobeny původním rokokovým ornamentem.[9] Již od roku 1885 vypracovávali v zádušním úřadu pražském plán na rekonstrukci starých varhan v patronátních kostelích, případě jejich nahrazení novými, zejména pro chatrný stav starých strojů a kvůli nedostatku jejich neúplných spodních oktáv. Pověřená komise rozhodla, že v naléhavosti pořízení nových strojů je kostel ve Spálené co do priority na čtvrtém místě. Již nových varhan se tak u nejsvětější Trojice dočkali roku 1894.[10] Prvním, kdo se jich mohl ujmout, byl varhaník Bohumil Vacek.[11]

• BAŤKOVÁ Růžena a kolektiv. Umělecké památky Prahy. Nové Město a Vyšehrad . Praha: Academia 1998, s. 17-130. ISBN 80-200-0627-3.
• HANÁKOVÁ, Hana. STEHLÍKOVÁ, Dana. Dvě krypty kostela Nejsvětější Trojice na Novém Městě pražském, in: Pražský sborník historický, díl XV, 1983, s. 93-113.
• NĚMEC, Vladimír. Pražské varhany. 1.. vyd. Praha: František Novák v Praze II, 1944.
• EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek II.. Praha: Volvox Globator, 1996. 539 s. ISBN 80-7207-042-8. Kapitola Farní chrám nejsvětější Trojice na Spálené ulici, někdy při klášteře Trinitářů, s. 73–83. Fotoreprint prvního vydání z roku 1883.
• RAVIK, Slavomír. Praha, město kostelů. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0516-1.

• Řád trinitářů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel Nejsvětější Trojice na Wikimedia Commons
• Stránky slovenské řeckokatolické farnosti