Koppány

Podle Vídeňské obrázkové kroniky byl Koppány synem Zerinda Lysého.[1] Ačkoli v kronikách nejsou přímé zmínky o tom, že by Koppány byl potomkem Almoše nebo Arpáda, vzhledem k faktu, že se koncem 10. století pokoušel získat trůn, je pravděpodobné, že pocházel z dynastie Arpádovců.[2] Není však známo z jaké větve Arpádovců Koppány pocházel.[3] Podle historiků Gyuly Kristó, Lászla Szegfű a Györgyho Szabadose byl Koppányho předek Tarhoš, nejstarší Arpádův syn.[4][5] S tímto názorem nesouhlasil historik Kornél Bakay, podle něhož byl Koppányho předek Zoltán. Kornel ale zároveň identifikoval Koppányho otce jako Ladislava Lysého.[6] Přesná datum Koppányho narození není známo.[7] Pravděpodobně se narodil mezi lety 950 a 965, jelikož byl v roce 997 nejstarším členem tehdejší Arpádovské dynastie.[8]

Uherský kníže Gejza, iluminace z Vídeňské obrázkové kroniky

Podle Vídeňské obrázkové kroniky se během Gejzovy vlády Koppány houpal nad svým vévodstvím.[9][10] Gejza, který panoval od počátku 70. let 10. století, se podle legend z konce 11. století projevoval jako krutý a nemilosrdný panovník.[11] Podle Pála Engela bylo během jeho vlády povražděno mnoho členů Arpádovké dynastie.[12] Ačkoli bylo během Gejzovy vlády povražděno několik Arpádovců, Koppány přežil.[12]

O tom, jaké území Koppány ovládal, se vedou spory. Podle Vídeňské obrázkové kroniky byl Koppány Šomoďský kníže.[12][13] Dva pozdější zdroje, Osvát Laskai a neznámý kartuziánský mnich z 15. a 16. století uvádí, že Koppány byl také pánem Zaly.[14] Na základě dostupných informací, se historici domnívají, že Koppány spravoval území v Zadunají, pravděpodobně mezi Balatonem a Drávou.[4][12][15][16] Podle Szabadose vládl tomuto území už jeho otec,[17] naopak podle Lásla Kontlera získal toto území až Koppány, jako odškodnění za to, že Gejza učinil svého syna Štěpána svým dědicem.[15]

Socha Štěpána I. Svatého, Gejzova syna, v Ostřihomi

V roce 997 zemřel kníže Gejza.[18] V tomto či v následujícím roce povstal Koppány proti jeho nástupci Štěpánovi.[19][20] To, že se Koppány vzbouřil, naznačuje, že se podle seniorátu, který uznávali pohanští Maďaři, považoval za právoplatného dědice. Naopak Štěpán se považoval za právoplatného dědice podle křesťanského zvyku primogenitury.[18][4] Koppány se pravděpodobně snažil oženit se s vdovou po Gejzovi, Sarolt z Transylvanie. Tato snaha byla také v souladu s pohanskými zvyky, křesťané to však považovali za incest.[19][21] Tyto činy naznačují, že Koppány byl pohan, anebo zůstával pohanem, i když byl pokřtěn.[4]

V téměř současných análech Pannonhalmského kláštera se píše že, jakýsi kníže kraje jménem Somogy, se pokusil zmocnit trůnu.[22] Podle proložní legendy o svatém Štěpánovi, napsané na konci 11. století, se někteří šlechtici, kteří neměli srdce, obrátili proti Štěpánovi a chtěli jej zbavit trůnu.[23][24] Oba dva prameny naznačují, že to byl Koppány, který začal válku proti Štěpánovi.[25]

Podle Proložní legendy o svatém Štěpánovi ničil Koppány Štěpánovy hrady, drancoval jeho majetek a zabíjel jeho služebníky.[23] Stejný zdroj nás také infomuje o tom, že Koppány obléhal Veszprém, ale Štěpánovi se podařilo shromáždit armádu, se kterou se dostal k pevnosti a Koppányho jednotky zničil.[23] Nejvíce Štěpánových vojáků bylo ze Svaté říše římské, kteří do Uherska dostali po sňatku Štěpána s Giselou Bavorskou v roce 996. Hlavně díky těmto vojákům se podařilo Štěpánovi Koppányho porazit.[18][26] Těmto jednotkám velel Vecelin, původem také z Německa.[27] V zakladatelské listině kláštera v Pannonhalmě se dokonce píše, že tato občanská válka byla bojem mezi Uhry a Němci.[23][27]

Podle Vídeňské obrázkové kroniky byl v bitvě o Vesprém Koppány zabit rytířem Vecelinem.[26][28] V jiné části Vídeňské obrázkové kroniky se však píše o tom, že Vecelin zabil Koppányho v Somoďském knížectví.[29] Pokud je tato zpráva pravdivá, musel Koppány utéct do svého knížectví, kam ho ale pronásledovala Štěpánova armáda a zavraždila jej.[30] Na Štěpánův rozkaz bylo Koppányho tělo rozčtvrceno a vyvěšeno na stěnách v hlavních pevnostech Uher, v Győru, Veszprému, Ostřihomi a Gyulafehérváru.