Knihovna Židovského muzea v Praze

Prvním významným zdrojem fondu muzejní knihovny byla knihovna pražské židovské obce, ustavená v roce 1874 a sestávající především z darů z pozůstalostí pražských židovských učenců. Původně, tedy před druhou světovou válkou, čítala přibližně 25 000 tištěných svazků a 350 rukopisů. Za války ji nacisté zabavili a několikrát přemístili, naposledy do kláštera Zlatá koruna v jižních Čechách. Následkem přestátých útrap a pravděpodobně také rozkrádání byla po válce o deset tisíc svazků chudší.

Dále knihovna pražského židovského muzea přijala knihy instituce s o nic méně problematickým osudem, Ústřední knihovny ghetta Terezín. I ona byla, pokud šlo o původ knih, nesourodou směsí – sešly se v ní knihy zabavené jak nově příchozím do Terezína, tak různým organizacím, které nacisté zrušili. Z pouhého skladiště zabavených knih se stala veřejnou knihovnou na podzim roku 1942, snad také v souvislosti s klamavou nacistickou propagandou zacílenou na inspektory Červeného kříže. Z celkem asi 200 000 svazků, které terezínskou knihovnou prošly, zbyla na konci války přibližně polovina, také kvůli výpůjčkám lidem zařazeným do transportů na východ a nutnosti ničit knihy, které si vypůjčil nemocný člověk a které tím pádem přispívaly k šíření infekcí.

Válkou poznamenaný osud měl i třetí celek v rámci fondu, soubor vzácných tisků. Nacisté je zabavili různým židovským institucím na svém panství. Za účelem ohodnocení a katalogizace těchto knih pak zřídili v ghettu Terezín tzv. Talmudkommando. Jejich motivem byla snad jakási touha po poznání nepřítele, a nikoli snaha obohatit se prodejem zvláště cenných kusů.

Posledním zdrojem muzejního knihovního fondu byly knihy z majetku německých židovských obcí. Nacisté na nich patrně měli podobný zájem jako na vzácných tiscích, zmíněných výše, jelikož je roku 1944 v obavě před bombardováním uložili na několika severočeských zámcích.

Knihovna židovského muzea si nicméně neponechala všechny přírůstky, naopak, z 190 000 svazků, které jí v poválečné době prošly, téměř 160 000 opět vyřadila. Některé předala jiným židovským organizacím, v první řadě obnoveným československým židovským obcím, nebo například židovské dobročinné organizaci Joint a jeruzalémské národní a univerzitní knihovně. Některé, např. duplicitní, svazky knihovna prodala a jen malý podíl knih (asi 5000) mohla v restituci vrátit původním majitelům.

I přes výrazné snížení počtu knih se knihovna židovského muzea potýkala s nedostatkem prostoru k uložení svého fondu. Různé jeho části byly skladovány odděleně, takže byly hůře dostupné a knihovníci je jen s obtížemi mohli přehledně evidovat a tuto evidenci kontrolovat. I proto evidence některých celků pokračuje dodnes (týká se to několika desítek tisíc knih, které byly za války zpracovávány tzv. Talmudkommandem).

Do chodu knihovny a její služby badatelům zasahovala také politika a vztah komunistického Československa ke státu Izrael. Podobně jako byli v rámci akce Státní bezpečnosti s krycím názvem Pavouk sledováni lidé židovského původu či vyznání, vznikaly v rámci knihovny židovského muzea na příkaz vyšších míst výkazy jmen bádajících a názvů studovaných knih. Podobné údaje mohly negativně ovlivnit kádrový profil a přitáhnout pozornost StB, proto se lidé knihovně spíše vyhýbali. Na druhou stranu i knihovníci byli nedůvěřiví a knihy vypůjčovali jen známým. Ztížený byl i přístup pro badatele ze zahraničí.

Spojení s muzeem znamenalo, že knihovna byla také zdrojem exponátů, zejména pro krátkodobé výstavy o dějinách židovské knižní kultury v Čechách (a v roce 1965 dokonce o pražských židovských spisovatelích), jakož i stálou expozici věnovanou židovským rukopisům a tiskům, která byla v roce 1983 otevřena v Klausové synagoze.

Knihovna představovala v komunistické éře jednou z nemnoha možností uplatnění pro lidi s judaistickým vzděláním, není tudíž překvapivé, že je spjata s několika významnými postavami české judaistiky a hebraistiky druhé poloviny 20. století, především s Otto Munelesem, který knihovnu od jejího založení až do svého odchodu do důchodu (1962) vedl, ale také se znalcem židovské mystiky Vladimírem Sadkem, dále Bedřichem Noskem a Jiřinou Šedinovou.

Sametová revoluce znamenala pro knihovnu v mnohém ohledu zlepšení. Po rozsáhlé rekonstrukci a stěhování byla velká část fondu přesunuta do prostor v administrativní budově v ulici U Staré školy, uložena v náležitých klimatických podmínkách a přehledně uspořádána. Oproti desetiletím izolace je dnes knihovna zapojena do rozmanitých profesních organizací a systémů a nabízí potenciálním badatelům a čtenářům standardní služby.

• BUŠEK, Michal (ed.). "Naděje je na další stránce": 100 let knihovny Židovského muzea v Praze, Praha: Židovské muzeum v Praze, 2007.

• Stránky knihovny ŽMP
• Knihovna Židovského muzea v Praze v Adresáři knihoven a informačních institucí v ČR (ADR)