Knidos

Knidos (řecky Κνίδος, latinsky Cnidus) bylo řecké antické přístavní město ve starověké Kárii a součástí Dórského šestiměstí v jihozápadní Malé Asii, dnešním Turecku.

Knidos
Κνίδος
Oba přístavy Knidu
Poloha
Souřadnice36°41′9″ s. š., 27°22′30″ v. d.
StátTurecko Turecko
Knidos
Správa
Statuszaniklé město
Oficiální webwww.muze.gov.tr/knidos-en
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poloha

Město Knidos se rozkládalo na jihozápadní špičce tureckého poloostrova Datça (někdy také nazývaného Reşadiye). který tvoří jižní stranu zálivu Gökova. Jeho pozůstatky se nachází asi 35 km od města Datça v provincii Mugla naproti řeckému ostrovu Kós. Zda leželo na špici poloostrova už od svého založení nebo tam bylo přemístěno ze středu poloostrova od dnešní Datçy až v pozdně klasické době, je sporné.[1]

Historie

Zmínky o otrokyních z Knidu se nacházejí již na tabulkách ze začátku 12. století př. n. l. psaných lineárním písmem B, které byly nalezeny v Pylu.[2] Archeologické vykopávky odhalily stopy minojské i mladší mykénské civilizace, dosud však není jasné, zda se na lokalitě nacházelo minojské nebo mykénské osídlení. Město bylo založeno Dóry a stalo se členem svazku dórských měst. Kolem roku 580 př. n. l. se účastnilo sicilské kolonizace a také se podílelo na vzniku řecké svatyně Hellenion v egyptském městě Naukratis. Kolem roku 550 př. n. l. město nechalo postavit klenotnici v Delfách. Roku 540 př. n. l. je dobyl perský vojevůdce Harpagos. Pod perskou nadvládou zůstalo až do řeckého vítězství v bitvách u mysu Mykalé v roce 479 př. n. l. a u Eurymédóntu roku 465 př. n. l.[3] V roce 477 př. n. l. se stalo členem athénského námořního spolku, roku 412 př. n. l. připadlo Spartě, poté následovala opět perská nadvláda. V roce 394 př. n. l. porazil athénský vojevůdce v perských službách Konón v námořní bitvě u Knidu spartskou flotilu. Ve 3. století př. n. l. město patřilo Ptolemaiovcům, roku 190 př. n. l. se dostalo pod vliv Rhodu a od roku 167 př. n. l. bylo svobodné.

V římské říši patřil Knidos do provincie Asie. V letech 263–467 bylo město opakovaně zasaženo silným zemětřesením. V pozdní antice zde vzniklo biskupství a dodnes stále existuje jako římskokatolické titulární biskupství Cnidus. V polovině 7. století město zničila arabská flotila.

Archeologie
Knidos, snímek ze satelitu
Lev z Knidu v Britském muzeu v Londýně

První znalosti o městské topografii přinesla v roce 1812 výprava britské společnosti Society of Dilettanti a vykopávky, které v letech 1857–1858 vedl Charles Thomas Newton.[4] Byly identifikovány agora, divadlo, odeon, Dionýsův chrám, chrám Múz, chrám Afrodity a velké množství menších budov. Podařilo se velmi dobře vypracovat celkový plán města. Sochař Praxiteles vytvořil pro Knidos svou nejslavnější sochu Afrodity. Byla sice zničena, ale existují pozdější kopie, z nichž nejvěrnější se nachází ve Vatikánských muzeích.[4] V chrámu objevil Newton také sochu sedící řecké bohyně Démétér z Knidu, která je nyní vystavena v Britském muzeu. Asi tři kilometry jihovýchodně od města nalezl trosky nádherné hrobky a kolosální sochu lva, vytesanou z jednoho bloku pentelského mramoru 3 metry dlouhého a 1,8 metru vysokého, která měla připomínat velké námořní vítězství v bitvě u Knidu, ve které Konón porazil v roce 394 př. n. l. Sparťany.[4] Lev z Knidu je nyní vystaven v Britském muzeu ve Velké dvoraně královny Alžběty II.

Zajímavosti

Město bylo vyhlášené svou lékařskou školou [5][6] (její zástupci byli známí a vyhledávaní již v klasické době[7]) a také chrámem bohyně Afrodity s její sochou od Praxitela. Nedaleko města se nacházel Apollónův chrám v Triopiu.

Biblická zmínka

Místo Knidos je také zmíněno v Bibli. Ve Skutcích apoštolů píše evangelista Lukáš o čtvrté misijní cestě Pavla z Tarsu: „Mnoho dní jsme pluli pomalu a stěží jsme se dostali do míst naproti Knidu. Protože nám vítr bránil, pluli jsme kolem Salmóny[8] chráněni Krétou.“ — ČEP, Skutky apoštolů 27,7  

Ražba mincí

Knidos razil velmi brzo vlastní mince, jeho oboly a sříbrné drachmy jsou doloženy nejpozději od druhé poloviny 6. století př. n. l. Obvykle mají na jedné straně lví hlavu a na druhé hlavu Afrodity. Tyto rané mince ještě nebyly popsány.[9]

Slavní občané

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Knidos na německé Wikipedii a Knidos na anglické Wikipedii.

  1. Bankel, Blümel a Demand versus Bean-Cook a Dietrich Berges
  2. Stefan Hiller: Die frühgriechischen Texte aus mykenischer Zeit. Darmstadt 1976, S. 106; 109 ff.; Tassilo Schmitt: Vom Ende des Erfolgs. Überlegungen zum Untergang der mykenischen Palastzivilisation. Ve: Gustav Adolf Lehmann, Dorit Engster, Alexander Nuss (Vyd.): Von der bronzezeitlichen Geschichte zur modernen Antikenrezeption, Syngramma Sv. 1, Universitätsverlag Göttingen 2012, S. 120.
  3. Walter Hotz: Die Mittelmeerküsten Anatoliens. Wissenschaftliche Buchgesellschaft Darmstadt 1989 ISBN 3-534-03073-7 S. 134
  4. Chisholm, Hugh, (22 Feb. 1866–29 Sept. 1924), Editor of the Encyclopædia Britannica (10th, 11th and 12th editions). [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online.
  5. August Predöhl: „Peripleumonie“ in den Schriften der knidischen Ärzteschule. Ve: Hans-Heinz Eulner u. a. (Vyd.): Medizingeschichte in unserer Zeit. Festgabe für Edith Heischkel-Artelt und Walter Artelt zum 65. Geburtstag. Enke, Stuttgart 1971, ISBN 3-432-01698-0, S. 31–35.
  6. H. Grensemann: Knidische Medizin. Svazek I, Berlin 1975.
  7. Vincenzo Di Benedetto: Cos e Cnido, ve: Hippocratica - Actes du Colloque hippocratique de Paris 4-9. září 1978, vyd. v. M. D. Grmek, Paříž 1980, 97-111, dále Antoine Thivel: Cnide et Cos ? : Esej o lékařských doktrínách v Hippokratově sbírce Antoina Thivela, Paříž 1981 (passim), ISBN 22-51-62021-4; viz k tomu také recenze od Otta Wenskus (také v JSTOR).
  8. Současný mys Sideros při nejvýchodnějším konci ostrova Kréta
  9. Szaivert/Sear, Griechischer Münzkatalog, svazek 2, Mnichov 1983, strany 169 až 171

Literatura
  • Herbert A. Cahn: Knidos. Die Münzen des 6. und des 5. Jahrhunderts vor Christus. Berlín, de Gruyter 1970.
  • Nancy Demand: Did Knidos really move? The literary and epigraphical evidence. Ve: California studies in classical antiquity 20,2 = Classical antiquity 8,2, 1989, S. 224–237.
  • Hansgeorg Bankel: Knidos. Neue Forschungen im Stadtgebiet. Ve: Nürnberger Blätter zur Archäologie. 6, Nürnberg 1991, S. 17 ff.
  • Wolfgang Blümel: Die Inschriften von Knidos. Svazek 1. (= Inschriften griechischer Städte aus Kleinasien. Svazek 41). Bonn, Habelt 1992, ISBN 3-7749-2474-0.
  • Hansgeorg Bankel: Knidos. Der hellenistische Rundtempel und sein Altar. Ve: Archäologischer Anzeiger. 1997, S. 51–71.
  • Hansgeorg Bankel: Scamilli impares at an Early Hellenistic Ionic Propylon at Knidos. Ve: Lothar Haselberger (vyd.): Appearance and Essence. Refinements of Classical Architecture. Curvature, Philadelphia 1999, S. 127–138. Recenze: Margaret M. Miles, ve: Journal of the Society of Architectural Historians. 60,1, 2001, S. 84 f.
  • Christine Bruns-Özgan: Knidos. Ein Führer durch die Ruinen. Konya 2002, ISBN 975-97981-0-7.
  • Dietrich Berges: Archaische Funde aus Alt-Knidos. Ve: Istanbuler Mitteilungen. 52, 2002, S. 99–164.
  • Mustafa Şahin: Hellenistische Kohlenbecken mit figürlich verzierten Attaschen aus Knidos (= Knidos-Studien. Svazek III). Bibliopolis, Paderborn 2003, ISBN 3-933925-08-8.
  • Hansgeorg Bankel: Knidos. Das Triopion. Zur Topographie des Stammesheiligtums der dorischen Hexapolis. Ve: Ernst-Ludwig Schwandner, Klaus Rheidt (vyd.): Macht der Architektur – Architektur der Macht (= Diskussionen zur Archäologischen Bauforschung. Svazek 8). Zabern, Mainz 2004, ISBN 3-8053-3382-X, S. 100–113.
  • Dietrich Berges: Knidos. Beiträge zur Geschichte der archaischen Stadt. Zabern, Mainz 2006, ISBN 978-3-8053-3457-0.
  • Hansgeorg Bankel, Stefan Franz, Valentina Hinz: Griechische Architektur digital-dreidimensional: ein „Arbeitsmodell“ der Heiligtümer am Westrand von Knidos und ein polychromes Schaumodell des Aphaiatempels von Aegina. Ve: Alexandra Riedel, K. Heine, F. Henze (vyd.): Von Handaufmaß bis High Tech. Svazek 2: Modellieren, strukturieren, präsentiere. Zabern, Darmstadt 2006, ISBN 978-3-8053-3754-0, S. 242–251.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.