Knížky o šašiech

Středověká společnost se skládala z trojího lidu, kněží, válečníků a venkovského lidu. Jednalo se o tři vzájemně se doplňující kategorie, které tvořily nerozlučný celek, lidskou společnost. Biskup Adalberon z Laonu popisuje ve své básni společnost jako trojčlennou strukturu, jejíž části existují pospolu, vzájemně si prokazují služby a žádná z nich se neobejde bez těch ostatních. Do dnešní doby se používá Adalberonovo rozdělení feudální společnosti na tři třídy: ty, kdo se modlí, ty, kdo bojují a ty, kdo pracují, latinsky oratores, bellatores a laboratores.[3] V průběhu staletí pak došlo k posunu v tomto trojdílném schématu. Postupem času se vyvinuly tři stavy: duchovenstvo, šlechta a třetí stav. Ten ale netvořili všichni neurození, dokonce ani ne celé měšťanstvo, ale pouze jeho horní vrstvy, takzvaní notáblové.3 Štítný vycházel z praktického života své doby. Viděl některá její negativa a svým dílem se snažil přispět k jejich nápravě. Vždy se však držel církve a víry, pochybování o víře vůbec nepřipouštěl a kněžského stavu si velmi vážil.[2]

Dílo Knížky o hře šachové lze zařadit mezi takzvaná „zrcadla vladařů“, která se v literatuře objevovala hlavně v 9. a 13. století a která měla za úkol poučit panovníka o tom, jak má správně vládnout ve shodě s Božím záměrem[3]. Panovníky za života Štítného byli Karel IV. a Václav IV. Štítný za šťastného panovníka považoval toho, který ctí Boha, kraluje v bázni Boží a utvrzuje víru. Pán má být vtělením všeho dobrého, má panovat podle práva a bránit své poddané.[2]

Na formální stránku literárního díla byl ve středověku kladen často větší důraz než na jeho obsah. Z toho důvodu byla kompozice díla v té době pečlivě promyšlená a do detailu propracovaná.[1] V tomto směru není výjimkou ani Tomáš Štítný. Také jeho spis Knížky o šašiech má promyšlenou logickou stavbu jak popisuje Jan Gebauer v knize O životě a spiscích Tomáše ze Štítného.[2]

Spis je rozdělen celkem do čtyř částí. První z nich je předmluva, kde autor vysvětluje účel díla a sám popisuje jeho strukturu.

Ve druhé části Štítný vysvětluje původ hry v šachy. Tu podle Štítného vymyslel mudrc v době panování krále N., který byl z pohledu mudrce krutým a nespravedlivým vládcem. Jako důvod jejího vzniku uvádí Štítný mudrcovu snahu udělit králi napomenutí a přitom neupadnout v nemilost. Štítný udává také jméno onoho mudrce, pravděpodobného vynálezce šachové hry, kterým byl Philometer.

Třetí a nejrozsáhlejší část se zaměřuje na šachovnici a jednotlivé figurky. Podrobně popisuje šachovnici i figurky. Vykládá jejich význam a přitom každou figurku připodobňuje určitému stavu soudobé společnosti. Zmiňuje se o králi, kterému věnuje zvlášť velkou pozornost stejně jako královně. Nezanedbává však ani další figurky. Ve střelcích neboli popech vidí kněze a rádce, koně zastupují rytíře, roch neboli věž představuje úředníka a osm pěšců obchodníky, řemeslníky a kriminální živly.

V poslední části Štítný vysvětluje pravidla hry a vzájemné vztahy mezi figurkami opět přirovnává ke vztahům ve společnosti. Popisuje přípustné tahy i rozmístění figurek na šachovnici a jejich význam srovnává s pravidly chování a postavením lidí ve společnosti. V úplném závěru této části, a tedy i celého traktátu, vede Štítný paralelu mezi ukončením hry a Božím řízením osudu člověka.[2]

• Dílo Kniežky o šašiech ve Wikizdrojích
• Digitalizovaná vydání díla Knížky o hře šachové v digitální knihovně Kramerius NK ČR.