Kleopatřin triumf

Mužský akt s holí (1814–16). Navzdory omezenému úspěchu v 10. letech 19. století byl Etty obdivován pro svou schopnost malovat tělové odstíny.

William Etty se narodil v roce 1787 v Yorku jako syn mlynáře a pekaře.[1] Od útlého věku byl umělecky nadaný,[2] ale jeho rodina byla finančně nezajištěná,[1] a tak ve svých dvanácti letech opustil školu a vyučil se tiskařem v Hullu.[3] Po ukončení sedmiletého učebního poměru se přestěhoval do Londýna s „několika kusy barevných křídových pastelek“[4] s cílem napodobit staré mistry a stát se historickým malířem.[5] Počátkem roku 1807 byl Etty přijat do škol Královské akademie.[6] Po roce stráveném studiem u proslulého portrétisty Thomase Lawrence se Etty vrátil na Královskou akademii, kde kreslil ve třídě života a kopíroval další obrazy.[7][8] Neuspěl ve všech soutěžích Akademie a každý obraz, který předložil na letní výstavu, byl odmítnut.[7]

V roce 1811 byl nakonec na Letní výstavu přijat jeden z jeho obrazů, Telemachus zachraňuje Antiopu před zuřivostí divokého kance.[9] Etty se v Královské akademii stával všeobecně uznávaným malířem, zejména pro své použití barev a schopnost vytvářet realistické tělové odstíny,[10] a od roku 1811 měl každý rok alespoň jedno dílo přijaté na Letní výstavu.[9] V následujících letech však neměl příliš velký komerční úspěch a vzbudil jen malý zájem.[11]

Hledači korálů (1820) přiměly Sir Francise Freelinga, aby objednal Kleopatru.

Na letní výstavě v roce 1820 Etty vystavil obraz Hledači korálů: Venuše a její mladičké družice připlouvají k ostrovu Pafos.[12] Hledači korálů, silně inspirovaní Tiziánem, zobrazuje Venuši Victrix ležící nahou ve zlatém člunu, obklopenou spoře oděnými společnicemi.[13] Obraz byl prodán na výstavě výrobci klavírů Thomasi Tomkinsonovi za 30 liber.[14]

Sir Francis Freeling Hledače korálů na výstavě obdivoval a když se dozvěděl, že byl prodán, pověřil Ettyho, aby namaloval podobný obraz v ambicióznějším měřítku za honorář 200 guineí (asi 16 900 liber v přepočtu na rok 2021).[15] Etty již nějakou dobu uvažoval o možnosti namalovat Kleopatru a využil příležitosti, kterou mu Freeling poskytl, a namaloval její obraz volně vycházející z kompozice Hledačů korálů.[13]

Kleopatřin triumf je volně založen na Plútarchově Životě Antoniově, který je zopakován v Shakespearově hře Antonius a Kleopatra, v níž egyptská královna Kleopatra cestuje na velkolepé lodi do Tarsu v Kilikii, aby uzavřela spojenectví s římským generálem Markem Antoniem.[13]

Kleopatra je sice povrchně podobná Hledačům korálů, ale svou záměrně stísněnou a přeplněnou kompozicí má blíže ke stylu Jeana-Baptisty Regnaulta. Jednotlivé postavy jsou záměrně neproporcionální vůči sobě navzájem i vůči lodi, zatímco četné postavy jsou těsně rozmístěny na relativně malém výseku obrazu.[17]

William Etty, autoportrét, 1823

Kromě Regnaulta si dílo vypůjčuje prvky od Tiziana, Rubense a klasického sochařství.[17] Postavy jsou namalovány jako skupiny, a přestože je každá postava a skupina postav pečlivě rozmístěna a namalována, kombinace skupin působí při pohledu na obraz jako celek dojmem zmatené masy obklopující loď.[17] (Ettyho životopisec Dennis Farr z roku 1958 poznamenává, že „[Kleopatra] obsahuje prvky, které by vystačily na tři nebo čtyři neméně ambiciózní, ale vyzráleji naplánované obrazy“.[17] Výjev obsahuje řadu obrazů podle kreseb, které si Etty načrtl během pobytu v Londýně, například matku, která drží své dítě pro dobrý výhled, a dav na střeše chrámu v pozadí.[17] Zahrnuje také prvky evropského malířství, které se Etty naučil při kopírování děl starých mistrů jako student, například putti na obloze.[17] Etty velmi obdivoval benátskou školu a obraz obsahuje zjevné výpůjčky od Tiziana a dalších benátských umělců. Obsahuje také řadu prvků z Rubensových obrazů, například Néreovny a Tritona v moři před lodí.[17]

Na anglickou malbu tohoto období je neobvyklé, že Triumf představuje Kleopatřiny průvodce, postavy tmavé i světlé pleti, za stejných podmínek a se stejnou důležitostí.[18] Od počátku své tvorby se Etty zajímal o zobrazování rozdílů v barvě pleti a Misionářský chlapec, považovaný za jeho nejstarší dochovaný významný obraz, zobrazuje dítě tmavé pleti.[19]

Kleopatra vyvolala okamžitou senzaci; Etty později prohlásil, že den po zahájení letní výstavy se „probudil slavný“.[12] V květnovém čísle časopisu The Gentleman's Magazine z roku 1821 byla Kleopatra označena za „dílo nejvyšší třídy“ a Charles Robert Leslie ji popsal jako „nádherný triumf barev“.[20][17] Obraz se nesetkal se všeobecným souhlasem. Časopis Blackwood's Edinburgh Magazine připustil, že obraz „byl vystaven a obdivován v Královské akademii“, ale odsoudil Ettyho mytologický přístup k historickému námětu:

Náčrtek z jedné z Grayových ód (Mládí na lodi) (1822)

Nahé osoby na lodi, nahé osoby ve vodě kolem lodi a létající nahé dítě, které fouká do plachet lodi

Etty se pokusil zopakovat úspěch Kleopatry a jeho dalším významným vystaveným dílem byla skica z jedné z Grayových ód (Mládí na pranýři), vystavená v lednu 1822 v British Institution.[12] Stejně jako v případě obrazů Hledači korálů a Kleopatra zobrazoval tento obraz pozlacenou loďku plnou nahých postav a jeho vystavení vyvolalo odsouzení ze strany The Times:

Navzdory tónu byl Etty rád, že si ho všimly tak vlivné noviny, jako jsou The Times, a mnohem později se přiznal, jak ho potěšilo, že si „Times všimly mě. Cítil jsem, že kola mého vozu jsou na správné cestě ke slávě a cti, a teď jsem jel dál jako další Jehú!“.[23] Pravděpodobně v důsledku kritiky v The Times požádal Freeling Ettyho, aby přemaloval postavy v popředí Kleopatry. V roce 1829, poté, co se Etty stal uznávaným umělcem, Freeling povolil obnovu postav do původního stavu.[24]

Kritika Ettyho příliš neodradila od snahy zopakovat úspěch Kleopatry a soustředil se na malování dalších historických obrazů s nahými postavami.[25] Na Letní výstavě v roce 1820 vystavil 15 obrazů (včetně Kleopatry) a všechny kromě jednoho obsahovaly alespoň jednu nahou postavu.[26] Etty se tak stal prvním anglickým umělcem, který začal brát studie aktů jako samostatnou vážnou uměleckou formu, schopnou být esteticky přitažlivou a přinášet morální poselství.[27]

Svět před potopou (1828) znovu používá některé prvky z Kleopatřina triumfu.

V letech 1823-24 podnikl Etty delší studijní cestu do Francie a Itálie[12] a vrátil se jako velmi úspěšný umělec. Jeho monumentální obraz Boj: Žena prosí za poražené o rozměrech 304 × 399 cm z roku 1825 byl velmi dobře přijat[28] a o Ettym se začalo mluvit jako o jednom z nejlepších anglických malířů.[29] V únoru 1828 Etty osmnácti hlasy proti pěti porazil Johna Constabla a stal se řádným členem Královské akademie, což byla v té době nejvyšší pocta, kterou mohl umělec získat.[30][31] Příležitostně znovu používal prvky z Kleopatry ve svých pozdějších obrazech, například černého vojáka, který dřepí na boku lodi v Kleopatře a který také sedí a pozoruje tanečníky v obraze Svět před potopou z roku 1828.[31][32]

Etty až do své smrti v roce 1849 vytvářel obrazy od zátiší po formální portréty[33] a vzbuzoval obdiv pro svou techniku i kritiku pro údajnou obscénnost.[34] V letech následujících po jeho smrti se Ettyho díla stala velmi sběratelsky ceněnými a při dalším prodeji vynášela obrovské částky.[35] Změna vkusu od 70. let 19. století způsobila, že historické obrazy v Ettyho stylu rychle vyšly z módy a koncem 19. století klesla hodnota všech jeho děl pod jejich původní ceny.[35]

Navzdory svým technickým nedostatkům zůstala Kleopatra oblíbenou mezi mnoha Ettyho obdivovateli ještě za jeho života; v roce 1846 ji Elizabeth Rigbyová popsala jako „nádherný zmatek postav“ a "tu nádhernou Kleopatru od Ettyho".[36]

Po Freelingově smrti v roce 1836 byla Kleopatra prodána za 210 guineí, což byla přibližně stejná cena, jakou za ni zaplatil Freeling, a dostala se do sbírky lorda Tauntona.[15] V Tauntonově vlastnictví byla vystavena na řadě významných výstav, včetně velké Ettyho retrospektivy v roce 1849, výstavy uměleckých pokladů v roce 1857 a mezinárodní výstavy v roce 1862. Po Tauntonově smrti v roce 1869 byla prodána několika majitelům za různé ceny, přičemž v roce 1880 dosáhla nejvyšší ceny 500 guineí (asi 53 000 liber v roce 2021) a při každém dalším prodeji její cena klesala.[15] V roce 1911 jej za 240 guineí (asi 26 000 liber v roce 2021) koupil William Lever, 1. vikomt Leverhulme, který byl velkým Ettyho obdivovatelem a měl řadu jeho obrazů pověšených ve vstupní hale svého domu.[37] Od té doby zůstává ve sbírce, kterou Leverhulme shromáždil a která je od roku 1922 umístěna v galerii Lady Lever Art Gallery.[15]