Keporkak

srovnání velikosti těla keporkaka a průměrného člověka

Dospělí keporkaci měří obvykle 13–16 metrů. Největší zaznamenaný jedinec měl 19 metrů. Samice jsou poněkud větší než samci. Hmotnost se pohybuje mezi 25–30 tunami, zvláště velcí jedinci mohou vážit až 40 tun. Nejvyšší odhad hmotnosti se pohybuje až kolem 90 tun, je však nepotvrzený.[3]

Na horní straně těla je keporkak temně modročerný, na spodní straně má světlejší nebo bílé skvrny. Migruje z chladných letních základen poblíž pólů, bohatých na potravu, do teplejších pobřežních mělčin v nižších zeměpisných šířkách, aby se tam pářil a rodil mláďata. Březí samice setrvávají v potravních základnách nejdéle.

Keporkak má zavalité tělo a tukový polštářek u báze hřbetní ploutve, jež má různý tvar, od skoro ploché vyvýšeniny k vysoké a trojúhelníkovité formě. Rozpětí ocasní ploutve odpovídá asi třetině délky těla s hlavou.

Za použití silné ocasní ploutve je keporkak schopen se i přes svých 25 tun hmotnosti vynořit téměř celý z vody. Pak se otáčí ve vzduchu a padá po hřbetě zpět. Jeho pád je doprovázen obrovským vodním gejzírem. Není jasné, proč kytovci tyto skoky nad hladinu provádějí. Je možné, že se snaží vyvolat silné zvukové vlny nebo tlumí podráždění kožními parazity.

Keporkaci se dožívají 45–100 let.

Skupina keporkaků při lovu

Hlava keporkaka z boku

Keporkaci se živí především v létě a přes zimu žijí ze svých tukových rezerv. Ve svých zimovištích loví jen velmi vzácně, pokud mají zvláštní příležitost. Keporkak je aktivní lovec, jehož kořistí je kril a malé či mladé ryby, které žijí v hejnech: herinci, lososi, huňáčci, makrely, tresky aj. Keporkaci útočí buď přímo nebo kořist omračují údery ploutví či ocasu do vody.

Keporkak má nejpestřejší způsoby lovu ze všech kosticovců. Jeho nejvynalézavější technika je známá jako bublinová síť. Skupina keporkaků podpluje vyhlédnuté hejno ryb a z hloubky začne vypouštět z dýchacích otvorů bubliny, přičemž se pohybuje ve spirále směrem k hladině. Průměr kruhu se neustále snižuje a nutí rybky shlukovat se stále blíže k sobě. Někteří keporkaci zároveň vydávají zvuky, které ryby rovněž zahání na dané místo. Nakonec všichni keporkaci ze skupiny vplují do hejna ryb zahnaného k hladině a namačkaného na malém prostoru, otevřou tlamy a spolykají jich co nejvíce najednou. Vodu pak z tlamy vytlačí skrze kostice.[4] Jediná další velryba, která tuto techniku používá, je plejtvák Brydeův.

Keporkaci jsou mořští savci. Proto se páří ve vodě a rodí živá mláďata, která sají mateřské mléko. Velrybí mládě má při narození váhu jedné tuny a je dlouhé 3–4 metry. Plavání se musí teprve naučit, a tak se rodí ocasem napřed, aby se neutopilo. Matka s ním vypluje nad hladinu a s další velrybou, takzvanou tetičkou, ho učí plavat. Mládě vypije za den až 200 litrů mléka (s obsahem tuku až 50 %), denní přírůstek je asi 50 kilogramů.

K rozmnožovacímu cyklu připlouvají velryby každoročně v únoru z bohatých chladných vod Atlantiku do teplých vod Karibiku.

Keporkak bývá přezdíván jako zpívající velryba, protože v období námluv či páření zpívá písně trvající až 30 min (každá). Písně jsou slyšitelné lidským uchem na značnou vzdálenost. Pod hladinou jsou slyšet na vzdálenost více než 40 km. (voda lépe vede zvuk). Velrybí zpěv má své melodie, jež se mění v různých situacích. O příčinách velrybího zpěvu se vědci jen dohadují. Převládá hypotéza o dorozumívání.

Keporkak při výskoku, který je pro tyto kytovce typický

Populace keporkaka se k roku 2018 odhaduje na 84 000 kusů.[5] Žijí ve všech světových oceánech v výjimkou Severního ledového, kde se vyskytují pouze občas v jeho nejjižnějších částech. Při svých cestách se velmi dobře orientují a dokáží navzdory mořským proudům plout po naprosto přímé trase.[6] Jak jsou zvířata schopna tak přesné orientace, není jasné. Uvažuje se o schopnosti vnímat magnetické pole, o orientaci pomocí Slunce i o tom, že si velryby předávají znalosti migračních tras z generace na generaci.

Nedávno bylo zjištěno, že keporkaci cíleně zachraňují jiná zvířata před útoky kosatek. Byla například pozorována záchrana tuleně Weddellova a mláděte plejtvákovce šedého, což bylo i nafilmováno. Nejde o ojedinělé incidenty, neboť za posledních 62 let^[kdy?] bylo zaznamenáno více než sto dalších případů, kdy keporkaci překazili kosatkám lov či konzumaci kořisti nebo se o to alespoň pokusili. Často při tom spolupracují v párech nebo skupinách. Toto chování nemá mezi mořskými živočichy obdobu a není dosud uspokojivě vysvětleno. Zřejmě tak preventivně chrání svá mláďata, která jsou kosatkami občas napadána, tím, že predátorům ukazují svou odhodlanost bránit menší živočichy. Možná se jim mstí za předchozí útoky na sebe. Nelze vyloučit ani jakýsi druh altruismu.[8][9]

• CARWARDINE, Mark. Velryby, delfíni a další kytovci. Praha: Knižní klub, 2007, ISBN 978-80-242-1881-6.
• MAZÁK, Vratislav. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1988.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu keporkak na Wikimedia Commons
• Taxon Megaptera novaeangliae ve Wikidruzích