Katia Ricciarelliová

Narodila se do chudých poměrů a vyrostla v Bassanellu s matkou a dvěma staršími sestrami bez otce, který se dobrovolně přihlásil na sovětskou frontu.[1] Vystudovala konzervatoř v Benátkách, vyučoval ji pěvec Iris Adami Corradetti.[2] Zvítězila v soutěži italské asociace operních umělců Aslico v Miláně a na základě toho debutovala v divadle, v říjnu 1969 v Mantově zpívala v Pucciniho Bohémě.[3] O rok později v Parmě vystoupila v Trubadúrovi a její účinkování v Cherubiniho Anakreonovi v Sieně jí přineslo velký úspěch.

V roce 1970 zvítězila ve Verdiho soutěži v Parmě[2] a o rok později v mezinárodní televizní soutěži Voci verdiane (Verdiovské hlasy).[3] O rok později zažila svůj americký debut v Chicagu v roli Lucrezie ve Verdiho opeře I due Foscari. V 70. a 80. letech patřila k nejvyhledávanějším protagonistkám lyrických rolí v italských operách. Dostala se na přední světové scény (1974 – Královská opera Londýn, 1975 – Metropolitní opera New York atd.[4]). V roce 1976 poprvé zpívala v La Scale v Pucciniho Sestře Angelice.[2][pozn 1] Několikrát zpívala také v Československu, např. na festivalech Smetanova Litomyšl[5] nebo Pražské jaro.[6] Vystupovala s Lucianem Pavarottim, José Carrerasem, Plácidem Domingem nebo Ruggerem Raimondim a v Bruselu i s vysněným Mariem del Monakem.[3] Z dirigentů často spolupracovala s Herbertem von Karajanem, Colinem Davisem, Claudiem Abbadem. Karajanovy nahrávky oper s Ricciarelliovou měly velký úspěch, slavný dirigent ji ale na druhou stranu také vedl k těžkým rolím, které poškodily její hlas.[2]

Ten se v 90. letech zhoršil natolik, že se dočkala nejednou nepříznivého přijetí od kritiky i od publika, a postupně proto operní dráhu opustila. Věnovala se písňovému repertoáru nebo lehčím žánrům.[1]

V roce 2001 kandidovala do parlamentu za stranu Evropská demokracie, zvolena ale nebyla.[3] Po roce 2000 hrála také v několika filmech a televizních seriálech (za film La seconda notte di nozze získala Stříbrnou stuhu za výkon ve vedlejší roli)[7] a vystupovala také na činoherní divadelní scéně.[3]

V roce 1986 se vdala za televizního moderátora Pippa Bauda,[1] ale po 18 letech se rozvedli. Žije v Bardolinu u Verony.[3]

Její repertoár zahrnoval zejména role v italských operách (Verdiho, Pucciniho, Donizettiho, Rossiniho či Belliniho). Zpívala ale také např. Donnu Annu v Mozartově Donu Giovannim, Micaëlu v Bizetově Carmen, Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce, Manon ve stejnojmenné opeře Massenetově a další. Z Wagnerových oper nastudovala Elsu v Lohengrinovi. V menší míře, ale přece se věnovala i operetě (Lehárovy operety Eva a Veselá vdova). Věnovala se také bohatě koncertní činnosti.

Za svůj vzor označuje Renatu Tebaldiovou.[3]

Její hlas vynikal krásou a jasností, jak napsala Anne Feeneyová, byl to „zářivý lyrický soprán s ojediněle sladkým témbrem“.[2] K jejímu úspěchu ale přispěl i její půvab, světlé vlasy a modré oči.[3] Kritik Michelangelo Zurletti ji v roce 1987 označil za „ideální Desdemonu“,[3] Alan Blyth o ní napsal do Groveova slovníku: „Její živý a vřelý hlas zdůrazňovalo pravdivé a přitažlivé herectví“.[4]

Osvědčila se v lyrických rolích, méně už pak v postavách heroických (Aida, Tosca, Turandot).[4] Její snaha o zvládnutí podobných partů pak vedlo ke zhoršení kvality jejího hlasu ve výškách i středních polohách a k problémům s přesnou intonací.[2]

Složitou pozici měla po celou kariéru na scéně milánské La Scaly. Už od prvního vystoupení tam měla příznivce i odpůrce a v roce 1989 ji publikum vybučelo v roli Luisy Millerové ještě dřív, než začala zpívat.[3] Tehdy proklela diváky přímo z jeviště.[1] Už v roce 1983 se ale dočkala podobné reakce po selhání hlasu v londýnské Covent Garden.[1]

V roce 1994, k 25 letům své umělecké činnosti, obdržela Řád zásluh o Italskou republiku II. stupně (velkodůstojník) a ve Vídni prestižní titul Komorní pěvkyně (Kammersängerin).[8]

Její zpěv je zaznamenán na velkém množství zvukových i audiovizuálních nahrávek. Ze studiových operních kompletů jsou to např. (vždy hlavní role):

• G. Puccini: Sestra Angelika, RCA, 1972
• G. Verdi: Simon Boccanegra (s Pierem Cappuccillim, Plácidem Domingem, Ruggerem Raimondim), RCA, 1973
• Ch. Gounod: Faust (s José Carrerasem a Hermannem Preyem, dir. Herbert von Karajan), Deutsche Grammophon, [1977]
• G. Puccini: Bohéma (s Carrerasem, dir. Colin Davis), DECCA, 1979
• G. Verdi: Luisa Millerová (s Domingem, Renato Brusonem, Jelenou Obrazcovovou, dir. Lorin Maazel), Deutsche Grammophon, [1979]
• G. Verdi: Trubadúr (s Carrerasem, Jurijem Mazurokem, dir. Davis), DECCA, 1980
• G. Puccini: Tosca (s Carrerasem, Raimondim, dir. Karajan), Deutsche Grammophon, 1981
• G. Verdi: Aida (s Domingem, Obrazcovovou, Nikolajem Giaurovem, dir. Claudio Abbado), Deutsche Grammophon, 1981
• G. Puccini: Turandot (s Domingem, Barbarou Hendricksovou, Raimondim, dir. Karajan), Deutsche Grammophon, [1981]
• G. Verdi: Don Carlos (s Domingem, Raimondim, Lucií Valentiniovou Terraniovou, dir. Abbado), Deutsche Grammophon, 1983
• G. Verdi: Nápoj lásky (s Carrerasem, Leo Nuccim), Philips, 1984
• A. Boito: Mefistofeles (s Raimondim, Carrerasem, dir. Abbado), Deutsche Grammophon, 1987

Nahrána je také celá řada záznamů jevištních představení, nebo např. jejích účinkování v sólových partech církevních kompozic. Feeneyová vyzdvihuje její výkon v kompletní nahrávce opery Jezerní paní (Sony).[2]

Z audiovizuálních nahrávek se vymyká Verdiho Otello, ve kterém po boku Plácida Dominga ztvárnila Desdemonu ve filmové režii Franca Zeffirelliho.[8]

Po roce 1995 je její hlas zaznamenán na několika cross-overových nahrávkách (např. na Quartetto d'archi zpěváka a kytaristy Edoarda Bennata nebo na nahrávkách smyčcového kvarteta Solis).[1]