Katedrála svatého Štěpána (Mety)

Dva sousedící kostely odděleny zdí či mříží daly za vznik metské katedrále. Toto dělení nebylo zvenku katedrály patrné. Na východě to byl kostel Saint Étienne a na západě kolegiátní kostel Notre-Dame-la-Ronde, který se rozkládal na půdorysu prvních třech klenebních polí současné katedrály.[2] Původně byla v plánu mnohem nižší stavba, o čemž svědčí nízké arkády, po změně plánů došlo k jejímu přizpůsobení nejmodernější francouzské architektuře. Získala tak nejen nezvykle vysoké prosvětlené triforium, nýbrž také mohutnou zónu bazilikálních oken. Zmíněné části katedrály přesto nepůsobí předimenzovaně, protože jsou velmi jemně členěné a zakončené ostrým klenutím[3].

Po smrti biskupa Jacques de Lorraine (1239-1261), který v rámci svého pontifikátu, nechal oba kostely ve 13. století rekonstrukcí spojit, práce na dlouhou dobu ustaly. Znovu se obnovily až za biskupa Adhémar de Monteil (1327-1361), kdy byla dokončena hlavní loď katedrály. Hlavní oltář Notre-Dame-la-Ronde byl vysvěcen v roce 1347. Interiér katedrály byl nejspíše dokončen v letech 1381, v době kdy se začalo s umisťováním vitráží. Transept neboli příčná loď spolu s chórem neboli kněžištěm původního románského kostela přežily v nezměněné podobě až do konce 15. století. V roce 1486 byla započata výstavba severního ramene transeptu. 12. května 1504 byl položen první kámen ramene jižního. Chór katedrály, který byl započat nedlouho poté, byl dokončen v roce 1520.

Katedrála v Metách znamenala pro gotickou architekturu v říši obrat: od té doby už zde tento sloh nebyl svébytně přetvářen, naopak se objevovaly pokusy skutečně se vyrovnat francouzským vzorům[3].

V roce 1764 tehdy známý architekt Blondel prezentoval návrh na přestavbu a modernizaci fasády, k jejíž realizaci naštěstí nikdy nedošlo a nebyly tak nevratně zničeny výjimečné středověké prvky stavby.

Stavba byla poničena požárem v roce 1877. Němcům se podařilo v roce 1880 katedrálu dokončit, zbavit ji příměs 18. století a obnovit tak její gotický styl. Došlo ale také k nežádoucí výzdobě, která snesla vlnu kritiky. Císař Vilém II. byl zvěčněn ve výzdobě na západní fasádě v podobě proroka Daniela. Dochází tak mimo jiné ke germanizaci politiky. Císař město i „svou“ katedrálu později několikrát poctil svou návštěvou. Až v roce 1918, byl prorokovi retuší odstraněn knír[4].

Středověcí stavitelé katedrál se snažili dosáhnout co možná největší a nejvyšší chrámy s maximálními plochami oken. To vedlo k problémům - sloupy musely unést velké zatížení. Síly vznikající vahou a pnutím klenby je navíc odtlačovaly do stran. Stavitelé na tyto problémy reagovali a postupně nalezli dokonalou formu vnějšího opěrného systému. Vnější opěrný systém přenáší vodorovné síly klenby pomocí opěrných oblouků na vedlejší řady sloupů, které se už z větší části nachází mimo vnitřní prostor stavby. Odvážnou konstrukci vnějších opěrných oblouků katedrály v Metách ve 41,7 metrů nad zemí zahájil ve druhé polovině 14. století architekt Pierre Perrat (1340-1400). Je tedy považován za prvního známého architekta stavby. Pyšní se také katedrálami v Toul a Verdun, které stavěl v jednom čase. Po jeho smrti byl pochován pod hlavní loď metské katedrály. Katedrála v Metách je tak třetí nejvyšší katedrálou ve Francii, za katedrálou v Beauvais (48 m před zborcením) a té v Amiens (42,3 m).

Šest vnějších opěrných oblouků na jižní a šest na severní straně katedrály (podél hlavní lodě a přímo nad loděmi vedlejšími) přebírá vodorovnou složku síly z klenebních žeber interiéru katedrály a přesouvá ji do šesti a šesti opěrných pilířů. Síla se tím dostává níže k základům a stává se stabilnější. Vzhledem k tomu, že se vnější opěrné pilíře nachází mimo interiér stavby, nejsou na ně kladeny takové estetické nároky a mohou být tak masivní, aby byly schopny se s oběma složkami síly vyrovnat. Čím je totiž sloup masivnější a těžší, tím větší síly dokáže přenést. Proto jsou pilíře obvykle opatřeny ještě fiálami - věžičkovitými nástavbami, které zvyšují jeho hmotnost. Fiály jsou v případě metské katedrály zdobeny klasicky kraby a ukončeny křížovou kytkou nebo poněkud netradičně sochou ptáka s roztaženými křídly. Stejná technika odvodu tlaků stropní části je využita i po obvodu chórové části na východě katedrály.

Katedrála se může pochlubit dvěma portály: na západní straně hlavním neoklasicistním portálem od architekta Jacques-Francois Blondela z roku 1764 a na východní straně portál Panny Marie z konce 20. století. Oba portály mají klasický tvar lomeného oblouku, připomínající sepnuté ruce modlící se osoby.

Západní portál je rozdělen na dva menší postranní a jeden větší středový s hlavním vstupem. Mezi jednotlivými částmi se tyčí sloupy s figurální výzdobou s chrliči, vimperky a fiálami s kraby zakončené soškami andělů. Trojúhelníkovému štítu nad portálem, vimperkem, vévodí plastika Ježíše Krista z obou stran obklopena klečícími anděly. Mezi vodorovným nadpražím a obloukem s bohatě sochařsky pojednaným reliéfem je umístěn tympanon. Figurální a florální sochařská výzdoba nechybí ani po stranách v ostění a v archivoltách. Socha lidské bytosti na sloupku s patkou, dekorovaným soklem a hlavicí půlí mohutné dřevěné dveře.

Četnost zdobení východního portálu je téměř srovnatelná s tím západním. Krabi pokrývají větší část postranních sloupů. Štít portálu je vybaven rozetovým oknem s pěti trojlisty, které přivádějí do předsíně paprsky denního světla. Trojúhelníkový štít je v rozích zdoben květy vysokého reliéfu v trojlistech. Sochařská výzdoba tympanonu nad vstupem je rozdělena na tři horizontální pásy. V horním páse je na trůně Panna Marie korunována Ježíšem Kristem. Obklopena je dvěma anděly nesoucími další dvě koruny a po krajích dvěma klečícími osobami. Ve středním páse je uložena na lůžku zesnulá Panna Marie, ke které vzhlíží většina ze dvanácti apoštolů ze spodního pásu tympanonu.

Okna na katedrále jsou dvojího typu: lomená okna a kruhová okna. Jednoduchá lomená okna bez jakéhokoliv členění se nachází na západní fasádě. Na severní a jižní straně hlavní lodi jsou okna již složená z více lomených oblouků zdobených ve vrcholu rozetami s trojlisty nebo šesticípými kružbami a trojlisty. Takovýto prvek se ještě násobí u oken transeptu, která dosahují fascinujících rozměrů a vnášejí do katedrály dostatek světla.

Hlavní loď obdélníkového půdorysu, taktéž i obě vedlejší lodě, jsou zaklenuty křížovou klenbou. Tři pětiboké apsidy utvářející prostor pro kapli sv. Josefa, Panny Marie a sv. Liviera, jsou zaklenuty hvězdicovou klenbou. Ta se nachází také ve křížení hlavní lodi a transeptu. Samotné křížení není řešeno ani věží ani kupolí. V ostatních klenebních polích stavby (fr. travé) je využito klenby křížové, jejíž diagonální oblouky vedou do svorníku. Svorníky jsou kruhové, plné či duté. Čelní oblouky jsou svedeny přes klenební žebra buď přímo na podpůrné zdivo v hlavní lodi nebo na osm párových opěrných pilířů s hlavicí zdobenou florálním motivem u lodí vedlejších, tvořících tak mezilodní arkádu. Na jeden oblouk této arkády připadají čtyři menší lomené oblouky ve střední části hlavní lodi utvářející tak triforium. Veškerá žebra jsou hranolovitá, mírně vyžlabená a stejné barevnosti jako jiné stavební prvky katedrály.

Vitráže katedrály v Metách dosahující plochy 6 496 m² činí katedrálu naprosto unikátní. Jejich stáří je rozdílné - od 13. až po 20. století. V jižním transeptu se nacházejí vitráže nejstarší, ze 13. století (šest scén ze života sv. Pavla). Hermann de Münster se v roce 1384 postaral výzdobu západní fasády (350 m², symboly apoštolů a výjevy ze Starého zákona). Fascinující je i průměr rozety na západní fasádě, dosahující 11,25 m. Théobald de Lixheim v roce 1504 ztvárnil v severním transeptu korunování Panny Marie. O vitráže v horní části chóru se postaral v letech 1521-1527 Valentin Bousch. Ve 20. století se na renovaci podíleli Jacques Villon, pravým jménem Gaston Duchamp, bratr Marcela Duchampa a Roger Bissiere.

Varhany restaurované v roce 1981 jsou v současné době umístěny v jižní části transeptu i přes nepříznivou situaci akustického hlediska.

• Lasteyrie, Robert de, L'architecture religieuse en France à l'époque gothique. Tome 2 / R. de Lasteyrie,... ; ouvrage posthume publié par Marcel Aubert, Lasteyrie, Robert de (1849-1921). A. Picard (Paris). 1926-1927.
• Gotika: architektura - plastika - malířství. Praha: Slovart, 2000. ISBN 80-7209-248-0, s. 111.
• Donet, Mgr., « Bulletin de la Société d’archéologie et d’histoire de la Moselle Société d’archéologie et d’histoire de la Moselle - 1862 » [archive], Typographie Rousseau-Pallez,rue de clerc, 73-75.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Katedrála svatého Štěpána na Wikimedia Commons
• http://cathedrale-metz.fr/notre-histoire/
• https://structurae.info/ouvrages/cathedrale-saint-etienne-1520-metz