Kateřina z Valois (1346)

V červenci 1313 se Kateřina provdala za o řadu let staršího Filipa z Tarentu, krále Albánie a knížete z Achaiy, mladšího bratra Roberta I. Neapolského. Tímto sňatkem se její manžel stal titulárním císařem, a nárok na říši si udržela i po jeho smrti dne 23. prosince 1332. Jejich nejstarší syn Robert se stal jeho nástupcem jako princ z Tarentu. Kateřina byla vlivnou osobou u Neapolského dvora.

Její dvůr byl světštější než zbožný dvůr krále Roberta a jeho manželky, Sanchy Mallorské. Za vlády své neteře, Johany, byla proti manželství Johaniny mladší sestry, Marie z Kalábrie s Karlem, vévodou z Durazza. A to proto, že Marie byla domnělou dědičkou Neapole, a Durazzové byli soupeři její rodiny. Ona a její rodina byla vyplacena penězi z královské pokladnice.

V roce 1333, její syn Robert obdržel Achajské knížectví prostřednictvím dohody s jeho strýcem, Janem z Graviny. Nicméně, třináctiletý chlapec byl považován za příliš mladého, než aby mohl vládnout sám, a jeho matka se po zbytek svého života stala regentkou. V roce 1338, Kateřina shromáždila flotilu a přemístila celou svou domácnost do Achaje, kde se aktivně zapojila do vlády. Poskytla útočiště Nikephorovi II. Orsinovi z Epirského knížectví, a podporovala jej v jeho snaze prosadit se v jeho zemi proti byzantskému císaři Andronikovi III.

Její přítomnost v Achaje od roku 1341 už nebyla zapotřebí, protože Robert už dosáhl dospělosti. Stala se místodržící v Kefalonii a strávila posledních pět let svého života v tomto úřadu. Po zavraždění Johanina manžela, Ondřeje Uherského, Johana hledala nového manžela mezi svými tarentskými bratranci. Kateřina podpořila svého mladšího syna Ludvíka proti svému staršímu synovi Robertovi. Kryla Karla z Artois, levobočka Roberta I. Neapolského, a jeho syna Bertranda, kteří byli obviněni ze spoluviny. Když ji syn žádal, aby to vzdala, ona odmítla a řekla, že by je potrestala sama, kdyby byli vinni. Zemřela v Neapoli v říjnu 1346. Královna Johana zorganizovala její pohřeb v místním kostele sv. Dominika.