Karlheinz Blaschke

Karlheinz Blaschke se narodil v severočeské Krásné Lípě v rodině strojního zámečníka, avšak vyrůstal v Lipsku. Za druhé světové války byl v letech 1943/44 pomocnou silou v rámci Luftwaffe, později sloužil ve válečném námořnictvu. Do června 1945 byl válečným zajatcem. V roce 1946 složil maturitu, v letech 1946–1950 studoval historii, germanistiku a latinu na Lipské univerzitě. Roku 1948 složil zkoušku pomocníka v zemědělství. V prosinci 1950 získal doktorát jako student Rudolfa Kötzschkeho za svou práci o pěti lipských univerzitních vesnicích.[1] Poté nastoupil na praxi u Heinricha Otto Meisnera v Postupimském ústavu pro archivnictví. Jako oponent politického systému v NDR vystoupil Blaschke v roce 1956 z východoněmecké CDU.

Během jeho působení v Hlavním státním archivu v Drážďanech v letech 1951–1968 vznikl čtyřsvazkový seznam saského místopisu publikovaný v roce 1957. V roce 1962 se habilitoval prací o dějinách saské populace až do průmyslové revoluce na Lipské univerzitě, učitelská licence mu však udělena nebyla. Blaschke byl považován za „buržoazního historika na okraji NDR“,[2] jenž se na rozdíl od svých marxistických kolegů nadále věnoval bádání na poli saských zemských dějin a vyhýbal se jejich politicky motivované náhražce v podobě marxistických regionálních dějin. Svou spolupráci na sborníku Přechod od feudalismu ke kapitalismu ukončil, jakmile byl požádán o ideologické přizpůsobení své stati o hustotě zalidnění v Sasku. Se svým otevřeně křesťanským postojem platil za nepříjemného kritického ducha, pro něhož se v prostředí státních vysokých škol neotevíraly žádné kariérní příležitosti.

V roce 1969 převzal Blaschke jedinou neteologickou docenturu na Teologickém semináři v Lipsku, což byla státem neuznaná vysoká škola provozovaná Evangelickou luterskou zemskou církví Saska. V roce 1990, kdy byla škola přejmenována na Církevní vysokou školu v Lipsku, byl Blaschkemu stejně jako několika dalším zdejším docentům udělen titul profesora. Učil zde až do uzavření školy v roce 1992. Kromě toho byl od roku 1990 honorárním profesorem na univerzitě v Marburgu.

Již v roce 1972 byl jmenován do chrámové kapituly Knížecího biskupství Míšeň, kde byl zvolen děkanem. Tento úřad zastával do roku 2003.[3]

V roce 1991 byl Blaschke, jenž od roku 1990 obnovil své členství v CDU, jmenován hlavním vedoucím Referátu pro archivnictví při saském ministerstvu vnitra. Po ukončení jeho výstavby a vytvoření nových struktur saského archivnictví se vrátil k historickému bádání. V roce 1992, téměř ve věku 65 let, přijal profesuru na nově založené katedře saských zemských dějin na Technické univerzitě v Drážďanech. Toto místo zastával na základě zvláštního předpisu i po překročení věkové hranice až do své emeritace v roce 1998.

Blaschke získal řadu uznání a čestných členství ve vědeckých organizacích. V roce 1999 mu byl za jeho dílo propůjčen Záslužný řád Spolkové republiky Německo 1. třidy. Předtím roku 1997 mu byla udělena Saská ústavní medaile. V roce 1990 byl jmenován do Bavorské akademie věd, na členství v její historické komisi rezignoval roku 2019.[4] Od roku 1991 byl členem filologicko-historické třídy Saské akademie věd. Sudetoněmecká akademie věd a umění ho v roce 1995 jmenovala řádným členem své třídy humanitních věd.[5] Převážně z Blaschkeho iniciativy byla roku 1990 obnovena Hornolužická společnost věd. V letech 2000–2004 byl jejím prezidentem, roku 2008 byl za své služby jmenován jejím čestným členem.[6]

Karlheinz Blaschke žil po více než 60 let v moritzburské místní části Friedewald, kde zemřel o Vánocích 2020 ve věku 93 let.[7]

Ve svém vědeckém díle byl Blaschke zavázán svému učiteli Rudolfu Kötzschkemu, jenž mu podle jeho vlastních slov předal tradici saských zemských dějin. Ve svých dlouholetých projektech, jako byl saský místopis a systematická indexace úředních knih z 16. století, vyšel z návrhů, které v této oblasti vyslovil Kötzschke na počátku 20. století.[8] Historický místopis Saska vyšel v knižní podobě roku 2006, později se objevil také v online verzi. Obsahuje historické a topografické informace o téměř 6000 saských lokalitách. V 90. letech usiloval tento historik o založení neuniverzitního ústavu, což se podařilo realizovat v roce 1997, kdy byl založen Institut saských dějin a etnografie. V letech 1997–2006 byl členem jeho vědecké rady, roku 1993 obnovil časopis Neue Archiv für Sächsische Geschichte, který přestal vycházet za druhé světové války.[9]

Ve své habilitační práci zkoumal populační historii Saska od vrcholného středověku do roku 1831. Tato monografie zaměřená na daný prostor, obyvatelstvo a ekonomiku se neomezovala pouze na kvantifikaci, ale všímala si také historických kořenů současné saské populace. Výslednou tezí je to, že pro zdejší populační vývoj byl nejdůležitějším obdobím vrcholný středověk, v němž došlo k rozhodujícím změnám, které ukazují cestu do budoucnosti. Jeho další práce o saských správních dějinách jsou považovány za zásadní příspěvek k tomuto tématu. Blaschke byl redaktorem prvního svazku díla Geschichte Dresdens, u něhož odpovídal za historii města do třicetileté války. Již v roce 1990 pak publikoval dějiny Saska ve středověku.

Blaschkeho teorie o patronátu sv. Mikuláše z Myry, který měl sehrát důležitou roli při rozvoji urbanismu v 11. a 12. století, byla podrobena kritice.[10] Jeho studie o Mořicovi Saském přispěly k přehodnocení historického přínosu tohoto kurfiřta, jenž byl jako „Jidáš z Míšně“ dlouho v opovržení.