Karl Sigmund von Hohenwart

Pocházel ze staré šlechtické rodiny, od roku 1767 povýšené na hrabata. Vystudoval Theresianum a nastoupil do státních služeb. V roce 1848 byl zvolen do celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Do roku 1854 působil v Kraňsku, od roku 1855 pracoval na ministerstvu vnitra. V roce 1856 nastoupil jako úředník v Rijece. Roku 1862 byl jmenován vedoucím oddělení na místodržitelství v tyrolském Trentu. Ještě roku 1862 se stal zemským hejtmanem Kraňska. V roce 1867 byl jmenován zemským prezidentem (místodržícím) v Korutanech, odkud roku 1868 přešel na post místodržícího Horních Rakous. V této době, kdy vrcholily vnitropolitické otřesy vyvolané zejména státoprávními ambicemi Čechů, ho císař František Josef I. pověřil vypracováním memoranda ohledně možného řešení této situace.[1]

5. února 1871 se stal předsedou vlády Předlitavska (vláda Karla von Hohenwarta). Kromě toho v ní obsadil i post ministra vnitra Předlitavska. V čele vlády setrval do 26. října 1871.[2] Jeho jmenování předsedou vlády bylo nečekané a kabinet byl dokonce nazván masopustní vládou. V kabinetu usedli někteří konzervativní šlechtici a také dva Češi.[3]

Jako ministerský předseda byl zastáncem větších práv historických zemí a jejich zákonodárných sborů (zemské sněmy) a svou vládu chtěl založit na federalistických silách. Provedl opatření k autonomnímu statutu pro Halič a rozběhl již v únoru zásadní jednání o státoprávním postavení českých zemí (jeho hlavními vyjednávacími partnery na české straně byli Jindřich Jaroslav Clam-Martinic a František Ladislav Rieger). Produktem jednání, které skončilo v srpnu 1871, byly takzvané Fundamentální články, které měly vést k českému vyrovnání, tedy k ukončení české opozice proti ústavnímu systému Předlitavska prostřednictvím posílení pozice českých zemí jako částečně autonomní jednotky v rámci monarchie. Jednání o fundamentálních článcích podporovala část české historické šlechty i další konzervativní síly v alpských zemích. Odpor proti nim se ale zvedl mezi německorakouskými liberály, českými Němci a nesouhlasili ani politici Uherska. Nakonec nebyly Fundamentální články realizovány a Hohenwart proto ještě před koncem roku 1871 opustil svůj úřad.[1][4][5]

V následném období se nejprve stáhl z vrcholné politiky. Již ve volbách roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Kranj, Kamnik, Radovljica atd. (v dnešním Slovinsku). Mandát ve vídeňském parlamentu obhájil za stejný obvod i ve volbách roku 1879. Ve volbách roku 1885 sem byl zvolen za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Lublani. Ve volbách roku 1891 opět za kurii venkovských obcí, Kranj, Kamnik atd.[6]

Na Říšské radě se od počátku profiloval jako jeden z předáků konzervativní pravice (Strana práva). Do jejího poslaneckého klubu na Říšské radě usedli v roce 1873 i moravští Češi (čeští politici z Čech tehdy ještě setrvávali v pasivní opozici a mandáty ve vídeňském parlamentu nepřevzali). V letech 1879–1891 byl pak předsedou parlamentního klubu pravice (Hohenwartův klub), který byl jednou z opor vlády Eduarda Taaffeho a který byl tehdy dlouho spojencem českých politiků a dohromady vytvářel takzvaný železný kruh pravice. Nadále byl stoupencem federativního pojetí rakouského státu.[1][7]

V roce 1885 byl jmenován prezidentem Nejvyššího účetního dvora a byl jím až do roku 1899. V té době již jeho politická kariéra ovšem odeznívala. Roku 1895 se jeho konzervativní poslanecká frakce částečně rozpadla a v roce 1897 přestal být poslancem Říšské rady. Krátce poté byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny.[1][8]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Sigmund von Hohenwart na Wikimedia Commons