Karel Solařík

Vyučil se malířem porcelánu v rožnovské dílně svého otce Karla Solaříka. V letech 1929–32 navštěvoval nepravidelně soukromou školu akademického malíře F. Hoplíčka v Olomouci.

V roce 1936 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, do školy prof. Maxe Švabinského. V roce 1939 musel kvůli válečným událostem studia přerušit a vrátil se do rožnovské dílny. Akademii dokončil po válce ve škole prof. Jakuba Obrovského.[1]

V roce 1945 se s rodinou trvale usadil v Praze na Smíchově. Věnoval se malbě na porcelán, zabýval se replikami významných středověkých i pozdějších výtvarných děl. V malbě a grafice se věnoval Praze, Valašsku, severním Čechám i jihočeským motivům. Významnou část jeho tvorby tvoří zátiší, menší díl představují portrétní a figurální malby. Část své tvorby věnoval Karel Solařík námětům ze svých cest – zejména z Itálie, Jugoslávie a Švýcarska.[1] Je také autorem nástěnné malby v kostele sv. Františka na pražském Chodově.

V malbě často experimentoval, jeho dílo bylo ovlivněno expresionismem a kubismem, později postimpresionismem. Jeho malířská tvorba se postupně uzavřela během šedesátých let, kdy její místo zaujala grafika. Od roku 1990 se věnoval psaní esejí.[1]

Svá díla vystavoval na mnoha místech v České republice i zahraničí.[2] Zemřel v březnu 2007 ve věku 92 let.